Satelity mezi dobrem a zlem
„To nevadí. A jak se ta pohádka jmenuje?“
„Katyň.“
„A co oni tam kopají ti páni? Hledají nějaký poklad?“
„Ne. Tam zabili a zakopali dvacet tisíc tatínků.“
„Ti, s tou červenou hvězdičkou na čepičkách, jsou zlí, že jo? A ti, co pořád křičí na ty v pruhovaných pyžamech a není jim rozumět, ti taky, že jo?“ vyzvídal.
„To se tenkrát právě ještě nevědělo,“ odpověděl jsem.
„A proč zabili toho pana faráře, když on je hodný? A dneska už se pozná, kdo je zlý?“
Někdy člověk prostě zrovna nezná odpověď na všechny otázky světa.
Od té doby se pravidelně v noci budí, protože mu prý do pokoje chodí chcípliny a ožívají mu tam plyšáci. Ale možná je to jen tím, že má okno s výhledem na hřbitov. Je zvláštní, jak děti vždy primárně zajímá, kde se ve světě nachází zlo a kde dobro. Zatímco u nás dospělých tato otázka, jak se alespoň v poslední době zdá, nějak pozbyla významu.
Mám rád tohle babí léto. Na polích a zahradách už není co dělat, zima je ještě v nedohlednu a tak člověku nezbývá, než sedět venku, nastavit tvář slunci a zachytávat poslední zbytky tepla jeho paprsků. Magické, neopakovatelné období roku, v němž se zdánlivě nic neděje. Čas jako by se zastavil. Člověku se promítají záblesky všech zářijových dní, které prožil během svého nepřetržitého bytí a které už se nedají vrátit zpět. Na chvíli se v něm zase probouzí pocit věčnosti.
A tak i já sedávám teď s knihou v zahradním altánku pod mohutnými střapci dozrávajícího vína a hledám odpověď na synovy otázky. V rohu pod jabloní leží neoznačený hrob našeho psa. Tajně jsem ho zabil, když byla manželka v porodnici, zasypal vápnem, aby ho nevytahaly kočky, a zahrnul hlínou. Od té doby na jabloni neuzrál ani ohryzek.
Kolem mne permanentně krouží ty dva malé satelity, jimiž jsme vyplnili náš soukromý vesmír. Jenže teď už samy myslí, odpoutávají se, vzdalují, chtějí všemu rozumět, všechno pochopit. Ale vždyť ani já sám ničemu nerozumím. Jak mám potom tomu nevinnému, čistému stvoření vysvětlit, že ti s rudými hvězdami na čepicích pořád svobodně sedí v parlamentu a oslavují stalinské vrahy. Že se na náměstích aplauduje šaškovi, který mluví o plynu a koncentračních táborech a válečné uprchlíky chce mlít na masokostní moučku. Že hradní pán poklonkuje východním agresorům a obdivuje se jejich diktátorským praktikám. Jak mu mám vysvětlit, že v naší pohádce už se nefandí rytířům, ale drakovi s medvědem. „Toho dne jsem nahlédl skutečnou tvář světa, rozhodl jsem se přijmout, že dobro je v něm zároveň škodlivé a zločiny blahodárné. Toho dne jsem pochopil, že jsou dvě pravdy a jedna z nich nesmí být nikdy vyslovena,“ dočítám se náhodou v Camusovi.
„Tati, a jak se teda poznají ti hodní?“
„Nevím, možná že zlo vzniká tam, kde nechceme vidět dobro.“
„Ty si hodnej! Kdybys umřel, tak já by sem radši skočil do lávy.“
„Nejsem hodnej, zabil jsem mamince psa.“
„Tati, a existuje nekonečno nekonečen?“
Člověk asi nemůže všechno pochopit.
Jiří Klabal
Vzkaz v lahvi
V pravé poledne předák vyhlásil pauzu na oběd. Franz usedl na okraj hluboké jámy a zakousl se do namazaného chleba. Ostatní dělníci odešli do místní hospody na teplé jídlo. On však zůstával raději sám. Nevyhledával společnost.
Jiří Klabal
Generace velkejch snů
"Ztrácím veškerou naději v budoucnost svého národa, až mládež převezme moc do svých rukou. Naše mládež je neukázněná, nesnesitelná, nestálá – jednoduše hrozná."
Jiří Klabal
Dno
S blížícím se večerem fronty u pokladen neslábly. Martě dokonce připadalo, že počet lidí v řadách je hodinu od hodiny vyšší. Byla na to zvyklá, svoji stereotypní práci dělala bez zapojení mozku už takřka automaticky.
Jiří Klabal
Grand Canyon
Některé východní filozofie věří, že si duše sama vybírá své rodiče, že si sama vybírá tělo, do něhož se narodí. Pátravě bloumá kosmem a trpělivě hledá kam, jak a kdy se stane hmotnou součástí světa.
Jiří Klabal
Misantrop
Časně ráno, zatímco celé okolí ještě blaženě spalo, jsem zatoužil po čerstvém vzduchu. V úporném bezčasí, kdy se dny táhnou jeden jako druhý a člověk jako by nežil, jsem se potřeboval nadechnout. Utéct někam daleko pryč od lidí...
Jiří Klabal
Svatá země
Stovky nervózních pasažérů pobíhaly s kufry a batohy v rukou po přeplněném nádraží. Zmateně se motaly mezi sebou, marně hledajíc správný vagon.
Jiří Klabal
Ve stínu duhové svastiky
Hákový kříž, pentagram, duhová vlajka, umrlčí lebka, machometánský půlměsíc, slza na tváři vraha, Z na okupačním tanku – za každým z těchto symbolů se skrývá fanatická ideologie. Jak ale v dnešní době vnímat symboly?
Jiří Klabal
Třináct etap na konec světa
„Poutníku, tvé stopy jsou cesta, již svou chůzí utváříš...“ Na lavičce před albergue, hostelem pro poutníky, ve španělském San Juan de Villapanada se setkáváme s Jordim, zarostlým dezignérem z Barcelony.
Jiří Klabal
Kolik aktuálně stojí litr lidského života?
„Vojáky blízkost smrti alespoň na krátký čas udělala lepšími, očistila je.“ Nám se dnes přiblížila válka, která smrt nese jaksi nedílně s sebou...
Jiří Klabal
Mezi poli – mezi póly
Zkřehlou zimní krajinou kráčel muž. Cestou mezi poli, ranním mrazem ztuhlou na kámen, místy prokládanou bílými oky zamrzlých louží. Oslepován vycházejícím sluncem mířil vstříc novému dni.
Jiří Klabal
Hodnotná literatura nemá za úkol čtenáře pobavit, říká pedagog
V letech, kdy byli školou povinní, louskala dnešní střední generace s větší či menší nechutí řadu knih, které jim stanovili češtináři v rámci povinné četby.
Jiří Klabal
Jak se pozná dobrá škola?
V lokální facebookové skupině se nedávno horlivě diskutovalo o kvalitě jednotlivých škol zřizovaných městem. Sešly se tam desítky pohledů odborníků na slovo vzatých, rodičů dětí školou povinných...
Jiří Klabal
Rok 2021? Krize autority a úkrok doprava
Astrologové předpovídají, že v tomto kalendářním roce nebudou hvězdy a planety vytvářet příliš výbušné konstelace, a proto se budeme mít výrazně lépe než v letech předešlých.
Jiří Klabal
Pouť je cesta k sobě samému (Santiago de Compostela)
Rozprava a zamyšlení nad desetidenní 280 kilometrů dlouhou pěší poutí z portugalského Porta k hrobu jednoho z dvanácti apoštolů, svatého Jakuba Staršího, ve španělském poutním městě Santiago de Compostela.
Jiří Klabal
Za plotem rybníka
Za plotem rybníka bylo slyšet hlasy cyklistů, které nejprve jako jemné nezřetelné zvuky pronikaly odněkud z dálky, přibližovaly se, aby u rybníka dosáhly vrcholu a postupně zase slábly a mizely v prostoru.
Jiří Klabal
Možná tenkrát jen lehce pršelo
„Táhla jsem už králem?“ „Řek bych, že ne.“ „Strašný! Už si nepamatuju, ani co bylo před chvílí.“ „Tu rošádu klidně udělejte, taky si nejsem jistý. Těšíte se na zítřek?“
Jiří Klabal
Stezka orlích hnízd
Chujowa Górka. Tady začíná cesta. Místo, kde byla v dubnu 1944 exhumována a následně spálena těla deseti tisíců vězňů, usmrcených v koncentračním táboře Plaszow a během vyklízení krakovského ghetta.
Jiří Klabal
Je dovoleno nepokleknout na pohřbu své matky?
Aniž bychom to vnímali, bez toho že bychom si to nějak zvlášť uvědomovali, od chvíle, kdy opouštíme svět dětství, kdy přestáváme být jen ostrovem sami pro sebe a začleňujeme se do společnosti, řídí naše kroky ideologie.
Jiří Klabal
Svoboda není možná bez autority, jinak se obrátí v chaos
Český lid si v posledních letech vzácně libuje v tom být permanentně dichotomicky rozdělen na dvě rovnoměrné poloviny. Na dva nesmiřitelné tábory, mezi nimiž neexistuje žádný názorový konsenzus. Od jednoho extrému ke druhému.
Jiří Klabal
Vzpomínka na berbrovské časy
Po říjnovém zadržení místopředsedy Fotbalové asociace ČR Romana Berbra se doslova roztrhl pytel s kauzami a příběhy let dávno minulých, v nichž měl fotbalový boss namočen své dlouhé špinavé prsty.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 94
- Celková karma 10,69
- Průměrná čtenost 972x
jiriklabal@seznam.cz