Neuhasitelný žár aneb Co zůstalo ukryto v mlze každodennosti

Čekal jsem, než v krbu dohasne oheň. V přehrávači ještě doznívali Pink Floyd, kteří mě kdysi učili létat. Prskavky vypálené, šampaňské dopito. Všechno spalo. Další rok odvál čas. Byl jsem sám, ale necítil se osamělý.

           Pozval jsem k nám domů děti z ulice. Mám v patře v ložnici kouzelné okno. Ráno je z něj vidět přímo do nebe, večer se v něm promítá tichý život zářícího města a z něho jednou ročně vystřeluje ten nejkrásnější ohňostroj na světě. Přizval jsem je dnes všechny k tomu oknu, jenomže jako naschvál byla mlha hustá tak, že by ji ani Rákosníček nerozkrájel. Podle intenzity ran z dělobuchů to spíš vypadalo, že se blíží fronta. Ale nebylo poznat odkud.  

           „Ten ostrohňoj je krásný!“ řekla mi malá Nikolka ze sousedství, když jsme si navzájem připíjeli na zdraví.

           „Jak to? Vždyť není vidět ani na konec zahrady. Copak ty něco vidíš?“ zeptal jsem se udiveně.

           „To ne, ale podle těch ran musí být určitě nádherný,“ zasnila se.

Přemýšlel jsem o tom, co mi řekla, i když jsem se nad ránem procházel po zahradě. Stromy byly obalené polární námrazou a pod nohama křupala tenká vrstva sněhu. Zůstali jsme jen tři, věčně chladná Melancholie, vděčný našeptávač Démon alkohol a Já. Mlha dál neprostupně držela své pozice, ale já věřil, že někde za tou clonou musí být hvězdy a mezi nimi i obrovský stříbrný měsíc. Napadlo mě, co když stejně tak přes mlhu každodennosti nevidíme opravdový život?

Vybavil se mi zážitek z předvánoc. Možná se vám to také někdy stalo, tísníte se v desetitisícovém davu, kapela právě vbíhá na pódium - na ten okamžik jste čekali dvacet let - a najednou vám v kapse vibruje telefon… syn volá! Vteřina na rozhodnutí - a zase jsem musel vybírat mezi dvěma světy, v nichž chci docházet naplnění. A že jich je, když má člověk trochu obrazotvornosti. Típnul jsem mu to.

           Když futuristický orel nad pódiem po dvou hodinách přistál a reflektory ozářily plochu stadionu, rozhlížel jsem se kolem sebe. Chlápci po padesátce stáli bez hnutí a po tvářích jim tekly slzy. Všude dokola ležely hromady padlých zpitých mužiků, kteří nic nepochopili. Jakoby z mlhy se vynořil výjev, jenž čněl vysoko nad tím vším. Chlapec v černých slepeckých brýlích. V jedné ruce třímal bílou hůl a tou druhou se pevně držel svého táty. Zastyděl jsem se před tím monumentálním sepětím otce se synem. Byli jako půlnoční polibek v divadle snů. Okamžitě jsem vytočil telefon, ale nikdo nezvedal. Malej už spal.

I ráno, poté co jsem se probral z kómatu, jsem měl pořád před očima ten obraz. Neumím to posoudit, ale clona bránící slepému chlapci vnímat naplno život, asi musela být mnohem neprostupnější než řídká mlhovina naší každodennosti, v níž se permanentně cítíme, jako bychom byli spoutaní ostnatým drátem.

Vydal jsem se čekat na děti před školu, chtěl jsem své svědomí vykoupit dvojitou dávkou zmrzliny. Už z dálky jsem pozoroval poskakující třídu prvňáčků, vracející se z vánočních trhů.

           „Tati, koukej, to jsem ti koupil na jarmarku,“ volal na mě kluk a podával mi pozlacenou podkovu.

           „A cos koupil sobě?“ marně jsem hledal slova.  

           „Sobě nic, už mi nezbyly penízky.“

           Objal jsem ho jako nikdy předtím. To dobrosrdečné stvoření, které už ze své přirozenosti dítěte musí mít všechno a hned, mi dalo přednost před svou vlastní tužbou. Dávno už byl daleko přede mnou. „Nejsou-li tvé děti lepší než ty, nadarmo jsi jim dal život a nadarmo jsi žil,“ naskočilo mi, co zmiňuje Alexandr Solženicyn v Rakovině, knize, která kdysi převrátila můj život vzhůru nohama.

           A od té doby už jsem se ničeho nebál. Možná jednou padnu tváří do sněhu a budou si na mě ukazovat prstem, ale jedno vím jistě, dokud v mé pracovně visí synova zlatá podkova, jsem nesmrtelný.

           Budu si však dávat dobrý pozor, aby se můj život nestal jen čekáním na to, až ve mně vyhasne oheň.