Setkání pod vrcholem
Dnes jsem se tam po čase vypravil. Byl to smutný pohled. Rozbitá okna, omítka otlučená ranami minulého století, dlažba pokrytá mechem. Višňová alej kolem hřbitovní zdi, lemující kdysi konec našeho dětství, byla teď neprostupně prorostlá maliním. Ale člověk nemá toužit po dokonalosti. Zastavil jsem se u hrobu našeho někdejšího faráře. Byli jsme tenkrát ještě děti, vyučoval ve vsi náboženství, jenže pak jednoho dne zčistajasna zmizel. Mezi lidmi se říkalo, že odjel do Afriky léčit chudé. Až teď, po letech, čtu na náhrobku: místo smrti - Jáchymov. My sami někdy uvažujeme jako malomocní.
Blížil se pohřební průvod. Nad obzorem vycházelo monetovsky oranžové slunce. Ponuré procesí doprovázelo člověka na jeho poslední cestě. Neviděl jsem se s ním několik let. Celý život chtěl stoupat vzhůru, možná proto se naše cesty rozdělily.
Na škole nám patřil svět. Společně jsme sjeli transsibiřskou magistrálu, stopem procestovali půl Evropy. Vybavuji si, jak jsme jednou stáli uprostřed univerzitního majálesu, když se rozpovídal. „Jsou tu dva tisíce mladých krásných lidí a my dva. Ve starých potrhaných džínách, utahaní, zkušení, rozervaní - jako bychom sem ani nepatřili. Zatímco oni celé dopoledne koukali na MTV a vymýšleli, co si vezmou na sebe, my jsme rozebírali beatnickou poezii a poslouchali Beethovena. A ta nejúžasnější holka ze všech přijde za pár chvil právě za mnou. Myslím, že jsme na vrcholu. Náš svět existuje.“
Nepřišla… Místo ní přilétla mračna a bouřka s přívalovým deštěm rozprášila slavnost i všechny májové sny. Tu noc se jeho představa o světě zhroutila, zpil se do bezvědomí.
Vzal si nakonec jinou, spolužačku ze základky. Považoval ji za dobrý kompromis. Krátce po svatbě se jim narodil syn a on podruhé v životě nabyl dojmu, že je na vrcholu. Jenže už po cestě domů z kulturáku přes zasněžené pole mu pod zvláštně kovovou oblohou něco našeptávalo, že tohle není vrchol, ale vývoj. Cestou narazil na lávku přes zamrzlý potok, kterou tam kdysi postavil se svým dědou. Dlouhé minuty se nemohl odhodlat přejít na druhou stranu a pokračovat směrem k domovu. Uvědomoval si, že pokud lávku překročí, už nebude cesty zpět.
Na životní křižovatce zůstal několik let, než si uvědomil, že chce dál. Začal papouškovat prázdné floskule, které chtěli jeho nadřízení slyšet. Mlčel, i když bylo třeba se ozvat. A tak zatímco já jsem klesal dolů, on sklízel úspěch. Stal se ředitelem školy. S lidmi začal mluvit docela jiným tónem, uměle upravoval hodnocení žáků, aby škola pod jeho vedením navenek vypadala lépe. Občas spával s ambiciózní hloupou angličtinářkou, ale mohl si to dovolit - byl na vrcholu. Když se jednou na pedagogické radě namísto utrápené učitelky zastal dítěte vlivného komunálního politika, přestal jsem si ho definitivně vážit. Zeptal jsem se ho přede všemi, jestli se nezbláznil, ale odpověděl, že stejně nic nezměníme a nezbývá, než plout s proudem. Ostatní souhlasně mlčeli. To bylo naposled, co jsme spolu mluvili. S trpkostí jsem vzpomínal na náš pokoj na kolejích, kde mu nad postelí visel plakát Gándhího a kde po večerech maloval své první skici. Vytratil se z něj pocit věčnosti.
Asi před čtrnácti dny se rozhodl, že ještě jednou v životě překoná sám sebe. Vypravil se na Kavkaz zdolat jeho nejvyšší horu, majestátní Elbrus. Těsně pod vrcholem se s ním utrhla skoba a rozrazil si lebku o skalní převis.
Teď čtyři havrani v černých oblecích spouštějí rakev do jámy. Z kvílejících kytar vychází Hlas duše a všichni do jednoho pláčou. Jen jeho žena má tváře suché a v obličeji nehybný kamenný výraz. Přichází konec jednoho života. Nebo jeho vrchol? Ale pozná vůbec člověk, že je na vrcholu?
Zpátky jsem se chtěl projít, a tak jsem se vydal cestou přes les. Zatáhlo se. Na mýtině, kde se střetávají čtyři lesní pěšiny, mě dohnal déšť. Nebylo kam se skrýt. Opřel jsem se o stařičký habr, zavřel oči a poslouchal kapky dopadající na listí. Byla to jedna z těch chvil opravdovosti a autenticity, kdy není žádná volba, není kam utéct, není co vykonat - jen se podvolit a nechat do sebe vstupovat život. Během takových okamžiků odosobnění se od okolního světa se člověk projevuje ve své nejčistší lidské podobě a jak se mu hruď plní životem, chce se mu najednou křičet. Zde je duše člověka.
Když přestalo pršet, vykročil jsem směrem k domovu. Ve vlahém ovzduší byla intenzivně cítit vůně vypařujícího se lesa. Poklidně jsem klesal dolů do údolí. Bylo mi skvěle. Nad vsí kroužilo hejno racků.
Jiří Klabal
Vzkaz v lahvi
V pravé poledne předák vyhlásil pauzu na oběd. Franz usedl na okraj hluboké jámy a zakousl se do namazaného chleba. Ostatní dělníci odešli do místní hospody na teplé jídlo. On však zůstával raději sám. Nevyhledával společnost.
Jiří Klabal
Generace velkejch snů
"Ztrácím veškerou naději v budoucnost svého národa, až mládež převezme moc do svých rukou. Naše mládež je neukázněná, nesnesitelná, nestálá – jednoduše hrozná."
Jiří Klabal
Dno
S blížícím se večerem fronty u pokladen neslábly. Martě dokonce připadalo, že počet lidí v řadách je hodinu od hodiny vyšší. Byla na to zvyklá, svoji stereotypní práci dělala bez zapojení mozku už takřka automaticky.
Jiří Klabal
Grand Canyon
Některé východní filozofie věří, že si duše sama vybírá své rodiče, že si sama vybírá tělo, do něhož se narodí. Pátravě bloumá kosmem a trpělivě hledá kam, jak a kdy se stane hmotnou součástí světa.
Jiří Klabal
Misantrop
Časně ráno, zatímco celé okolí ještě blaženě spalo, jsem zatoužil po čerstvém vzduchu. V úporném bezčasí, kdy se dny táhnou jeden jako druhý a člověk jako by nežil, jsem se potřeboval nadechnout. Utéct někam daleko pryč od lidí...
Jiří Klabal
Svatá země
Stovky nervózních pasažérů pobíhaly s kufry a batohy v rukou po přeplněném nádraží. Zmateně se motaly mezi sebou, marně hledajíc správný vagon.
Jiří Klabal
Ve stínu duhové svastiky
Hákový kříž, pentagram, duhová vlajka, umrlčí lebka, machometánský půlměsíc, slza na tváři vraha, Z na okupačním tanku – za každým z těchto symbolů se skrývá fanatická ideologie. Jak ale v dnešní době vnímat symboly?
Jiří Klabal
Třináct etap na konec světa
„Poutníku, tvé stopy jsou cesta, již svou chůzí utváříš...“ Na lavičce před albergue, hostelem pro poutníky, ve španělském San Juan de Villapanada se setkáváme s Jordim, zarostlým dezignérem z Barcelony.
Jiří Klabal
Kolik aktuálně stojí litr lidského života?
„Vojáky blízkost smrti alespoň na krátký čas udělala lepšími, očistila je.“ Nám se dnes přiblížila válka, která smrt nese jaksi nedílně s sebou...
Jiří Klabal
Mezi poli – mezi póly
Zkřehlou zimní krajinou kráčel muž. Cestou mezi poli, ranním mrazem ztuhlou na kámen, místy prokládanou bílými oky zamrzlých louží. Oslepován vycházejícím sluncem mířil vstříc novému dni.
Jiří Klabal
Hodnotná literatura nemá za úkol čtenáře pobavit, říká pedagog
V letech, kdy byli školou povinní, louskala dnešní střední generace s větší či menší nechutí řadu knih, které jim stanovili češtináři v rámci povinné četby.
Jiří Klabal
Jak se pozná dobrá škola?
V lokální facebookové skupině se nedávno horlivě diskutovalo o kvalitě jednotlivých škol zřizovaných městem. Sešly se tam desítky pohledů odborníků na slovo vzatých, rodičů dětí školou povinných...
Jiří Klabal
Rok 2021? Krize autority a úkrok doprava
Astrologové předpovídají, že v tomto kalendářním roce nebudou hvězdy a planety vytvářet příliš výbušné konstelace, a proto se budeme mít výrazně lépe než v letech předešlých.
Jiří Klabal
Pouť je cesta k sobě samému (Santiago de Compostela)
Rozprava a zamyšlení nad desetidenní 280 kilometrů dlouhou pěší poutí z portugalského Porta k hrobu jednoho z dvanácti apoštolů, svatého Jakuba Staršího, ve španělském poutním městě Santiago de Compostela.
Jiří Klabal
Za plotem rybníka
Za plotem rybníka bylo slyšet hlasy cyklistů, které nejprve jako jemné nezřetelné zvuky pronikaly odněkud z dálky, přibližovaly se, aby u rybníka dosáhly vrcholu a postupně zase slábly a mizely v prostoru.
Jiří Klabal
Možná tenkrát jen lehce pršelo
„Táhla jsem už králem?“ „Řek bych, že ne.“ „Strašný! Už si nepamatuju, ani co bylo před chvílí.“ „Tu rošádu klidně udělejte, taky si nejsem jistý. Těšíte se na zítřek?“
Jiří Klabal
Stezka orlích hnízd
Chujowa Górka. Tady začíná cesta. Místo, kde byla v dubnu 1944 exhumována a následně spálena těla deseti tisíců vězňů, usmrcených v koncentračním táboře Plaszow a během vyklízení krakovského ghetta.
Jiří Klabal
Je dovoleno nepokleknout na pohřbu své matky?
Aniž bychom to vnímali, bez toho že bychom si to nějak zvlášť uvědomovali, od chvíle, kdy opouštíme svět dětství, kdy přestáváme být jen ostrovem sami pro sebe a začleňujeme se do společnosti, řídí naše kroky ideologie.
Jiří Klabal
Svoboda není možná bez autority, jinak se obrátí v chaos
Český lid si v posledních letech vzácně libuje v tom být permanentně dichotomicky rozdělen na dvě rovnoměrné poloviny. Na dva nesmiřitelné tábory, mezi nimiž neexistuje žádný názorový konsenzus. Od jednoho extrému ke druhému.
Jiří Klabal
Vzpomínka na berbrovské časy
Po říjnovém zadržení místopředsedy Fotbalové asociace ČR Romana Berbra se doslova roztrhl pytel s kauzami a příběhy let dávno minulých, v nichž měl fotbalový boss namočen své dlouhé špinavé prsty.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 94
- Celková karma 10,29
- Průměrná čtenost 972x
jiriklabal@seznam.cz