Jestli se něco vytratilo, je to pokora

Igor Fic, učitel, literární kritik, editor a esejista přišel do Kroměříže před více jak dvaceti léty. Od roku 1997 přednáší na Katedře českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Ve své poslední knize s názvem Vypalování stařiny (2015) a s podtitulem Rozprava o zemi, pouti a poezii, popisuje pěší pouť z Hostýna na Svatou Horu u Příbrami. Být poutníkem, to neznamená jen putovat, ale i bloudit. Bloudění přináší zkušenost strachu a nejistoty, přesto: putovat je snazší nežli se zastavit. V podstatě putujeme za tím, co v sobě neseme. Pouť vždycky začne dřív, než na ni člověk pomyslí, říká v rozhovoru Igor Fic.   

Píšete, že pouť vždycky začne dřív, než na ni člověk pomyslí. Je pro vás putování formou odosobnění od každodenního života?

Odosobnění bych neřekl. Ještě než jdete na pouť, vlastně už putujete. V mysli, v srdci, teprve potom pěšky. Rozhodně je to vymanění se ze stereotypu běžného života. Více než hledání je to odevzdání se. Odevzdání se do Boží milosti a prozřetelnosti. Má to význam. Věci se uspořádají, není to jen na vás. Jedna studentka se mě ptala, jestli se nebojím spávat venku a v cizí zemi. Jistěže se bojím. Jenže kdybych se bál moc a nevěřil tomu, že tam s pomocí Boží dojdu, nedošel bych dál než k prvnímu kiosku. Chcete-li někam dojít, tak chcete, aby se věci pohnuly. A určitě se během pouti spousta věcí změní, a to především ve vaší hlavě. Najednou máte prostor pro zamyšlení a nevíte, co vás čeká. Snažíte se vidět a slyšet, poslouchat. Toto je motiv: člověk v určité fázi života zjistí, že je čas něco změnit. Vidět, slyšet, poslouchat.

Ve své knize několikrát zmiňujete kroměřížský Avion. Čím je pro vás tak symbolický?

Symbolický není, není to ikona. Je to osobní. Zatímco neosobních hospod je dnes náměstí plné. Avion tady není od včerejška. V tom interiéru se mi líbily architektonické prvky, které odkazovaly k první republice. Líbil se mi prostor i hosté. Pozoroval jsem lidi, nikdo se o mě moc nestaral, štamgasti mě časem přijali, na nic si nehráli, a nakonec dokázali poskytnout pomoc, když bylo třeba. Vyhovovalo mi, že tam mohu být jen tak „na stojáka“, „hrabalovsky“ sledovat život, popovídat si, a pak pocházet venku a zase se tam vracet. Avion pro mě byl svého času jakousi základnou. A v každém městě, ať už je tam týden nebo rok, si člověk musí najít hospodu. Klasik současné poezie J. H. Krchovský má pěkné dvojverší: vše, co k životu potřebuji, to mám / hospodu, konzum, hřbitov, chrám…

Do jaké míry je pro „člověka“ určující místo, kde žije?

Nevím, do jaké míry si člověk místo, kde žije, může svobodně zvolit, ale každopádně se má snažit, aby tam, kde je, žil smysluplně a důstojně. Takže: místo, kde žijeme, resp. kde jsme se narodili, určující je. Ale nikdy ne absolutně. Víc jak na místu záleží na našem vnitřním ustrojení, na empatii a na vůli. Každé místo má totiž génia loci, to znamená rozdílnou atmosféru, sílu, minulost, svého ducha a duchy, a vy s tím musíte nějak pracovat, což je nakonec privátní záležitost. Za tu dobu, co bydlím v Kroměříži, se město hodně změnilo. Nemluvím o opravených památkách atd., to je pro oko, ale o tom, co s tím souvisí; o prapodivně se rozpínající sterilitě, neosobnosti prorůstající prostorem. Z živého města, ať už bylo jakékoli, začal vznikat skanzen Unesco. Viděl jsem to na mnoha místech. Kultura pro obchod a obráceně. Nelze se tomu vyhnout. Je k nevíře, jak to proměňuje mentalitu lidí, kteří o ten žádaný, přitom nepřirozený model života pečují a hýčkají jej a jsou na něj pyšní, nebo se před ním naopak skrývají. Nebo rezignují, protože nemají sílu vzdorovat. Době, úředníkům, turistům, ale i vlastním dětem atd. Někdy mě napadá: místo duchů, místo bez ducha. Občas si připadám, že jsem taky jeden z turistů, že jsem tady jen na výletě, jako kdekoli jinde. Mám čerstvou, statisticky podloženou zkušenost. Lidí, místních i turistů, kteří vědí, kde jsou a co to místo znamená, je asi tak jedna desetina celkového ročního objemu. A věřte mi, byly doby, kdy každý věděl, kde má své místo. Ale to nejsou desetiletí, ale staletí.

Zeptám se vás jako literárního kritika, co lze považovat za historicky nejhodnotnější literaturu?

Nedávno na mě na internetu zaútočil titulek: 50 knih, které byste si měli přečíst. Takový seznam povinné školní četby. Nevím, kdo to sestavoval, podle čeho to vybíral, ale jsou tam samé romány, které patří ke kánonu literatury. Klasika od Lva Nikolajeviče Tolstého přes Dostojevského k Austenové. Není tam nic z české literatury. A ani jedna kniha básní. Za výsostný literární projev považuji poezii, ale zároveň jsem si vědom toho, co řekl jednou Vladimír Holan, když mu nabídli veřejné čtení: prosím vás, mějte rozum, vždyť by tam lidi spali. Šel jsem nedávno Kampou kolem pamětní desky na domě, kde Holan zemřel. Je na ní věta: můj život byl fantastický, protože byl všední. Život je fantastický, jelikož směřuje k věčnosti. Život je všední, protože ho žijeme v čase. Umění tvoří spojnici, cestu, od času k věčnosti. V tom je jeho hodnota. To ostatní nestojí za řeč. Ztráta času.          

Můžou dnes ještě vůbec vznikat díla úrovně Goetha nebo Tolstého?

Mám obavu, že ne. Na té otázce je zajímavé ono „dnes“. Doba tomu zdánlivě nenasvědčuje. Individuální život je dnešnímu člověku, aniž by si to příliš uvědomoval, jen výsečí životní reality bez perspektivy a orientace. Jenže to je základ eposu potažmo románu, takového toho vše postihujícího díla, které se nás snaží s těmi základními principy fungování světa seznámit a má určitou míru platnosti a závaznosti. Jenže my se chceme nezávazně bavit, poznávat, máme zájem, ale málokdy jsme ochotni za něco ručit. Každopádně, pokud vznikne opravdové literární dílo, které bude mít nadčasovou hodnotu, přesah a obecnou platnost a bude-li navíc napsáno srozumitelně, tak je napíše člověk navzdory době. Takže za ně bude ručit svým životem. Ale tak to bylo vždycky. 

Vaše texty jsou plné duchovních témat. Nejsou staré duchovní texty přeci jen už dnešnímu čtenáři příliš vzdálené?

Ale jistěže jsou. Jenže formou, nikoli obsahem. A i když je v současnosti možnost získat spousty duchovních textů, lidé je ignorují a zařadí je do škatulky „náboženské“. A většina z těch, které lidi čtou, je populárních a podbízivých. Pořád stejný problém: čteme texty o náboženství, ale nečteme bibli, korán, bhagavatgítu atd. Lidé podvědomě touží po duchovním životě, jen se bojí. Už Aristoteles říkal, že člověk je spirituální bytost. Žít spirituálně znamená přijmout autoritu ducha. Ale my nejsme schopni uznat žádnou autoritu kromě nás. Jsme slabí. A také vše, co nás ve škole i doma naučili a učí, nám brání přiznat si duchovní horizont života. Pak je obtížné číst i polovinu z těch padesáti „top“ titulů světové literatury. Takový Dostojevský, jenž nepíše o ničem jiném než o střetu dobra a zla, o vině a trestu atd., byl velký myslitel, ale mám obavu, že běžný čtenář ani student si jej do ruky nevezmou, i když by mu porozuměli. Jsou předem frustrováni vlastním „duchovním nedostatkem“ a nechat se vést, to je dnes považováno za ponižující a cítí se to jako vnucování cizího názoru. Proto je pro většinovou společnost jednodušší duchovní texty označit a vnímat jako exkluzivní a nedostupné: netýká se mě to! Pro lidi jsou mnohá díla tajemná a neproniknutelná. Ale tak to vždycky bylo, je a bude, navíc je to pravda. Jenže dřív, a teď se bavíme o tisícileté minulosti, panovala důvěra k vykladačům textů, které byly obecně známé. Dnes takové texty nestojí za námahu a každý má právo na svůj názor. Ale to je blud, jak říkal Koniáš, to je omyl. Za námahu to stojí. Ta díla jsou zde od toho, aby jejich prostřednictvím člověk poznal sám sebe, a pak se možná i pobaví a zasměje.

Čím se pobaví? Čemu se bude smát? Sám sobě?

Samozřejmě. Své vlastní zabedněnosti, v níž žil. I zde musí každý vykročit ze zavedených myšlenkových schémat, obnažit se, otevřít se a přijmout, o čem neměl doposud ani potuchy. V tom je pokora. Jen pak vede četba k poznání a dokonce se mění v dobrodružství. Ke katarznímu účinku dochází, když se člověk prostřednictvím textu oprostí sám od sebe a identifikuje se s něčím, v čem nalezne řád, klid, rovnováhu, cokoliv, co je dobré. Když mluvíme o duchovní literatuře, je tu ještě jedna věc. V našich zeměpisných šířkách se lidé bojí Boha nebo i jen slova „Bůh“. To nemá co dočinění s ateismem, jelikož ateista se Boha nebojí! Ani s agnosticismem, protože agnostikovi by měl být Bůh celkem jedno. Zde jde skutečně o strach. Z čeho? Z obavy, že by mohla přijít chvíle, kdy člověk nepozorovaně deleguje na Boha svoje poznávací schopnosti i vůli, a ani si toho nevšimne. Zkrátka, že ztratí sebe sama. Strach o svůj život, o sebe, o to, co si myslíme, že nám patří a je naše a jen naše! To je hrozná věc a nebere to konce, pokud se strachu nezbavíme právě ve prospěch autentického života bez zásluh o život. V opačném případě jsme skutečně politováníhodní a směšní.

Není dnes milovník literatury, básník, řekněme intelektuál, odsouzen k samotě?

Milovník literatury zní hezky. Ale také to znamená něco výlučného, ne běžného. Je to asi tak deset let, co jsem odpovídal jednomu vašemu bývalému kolegovi, Karlu Tomanovi, na podobnou otázku. Nosné téma toho rozhovoru bylo spisovatel jako outsider. Vy jste teď použil slovo samotář, což je velmi podobné. Holan, kterého jsem citoval, dohromady nevycházel z bytu. Když ho literární historik Vladimír Justl vytáhl ven, tak se Holan uprostřed Karlova mostu obrátil a šel nazpět. Psycholog by možná řekl, že byl paranoidní. Páter František Lízna, který vydal několik poutních deníků, v nich píše, že spal na hřbitově. Psycholog jednoho konzervativního časopisu mu okamžitě „přišil“ nekrofilii. Ale od starověku, i dřív, byl hřbitov vnímán jako azyl.

A vy na těch hřbitovech během pouti přespáváte také...

Samozřejmě. Protože jsem si uvědomil, že je tam člověku bezpečněji, než když si lehne v parku.

Může potom samotářský spisovatel vnímat reálný život?

A slepec nemůže? Žít v samotě nebo žít v noci, to neznamená odtržení od reality. Vnímáte svět, dokonce i společenské a politické dění. Vězeň! Napadají mě básníci, kteří byli žalářováni v padesátých letech. Jejich dílo, i když nebyli v kontaktu s běžným světem, vypovídá o znalosti tohoto světa. Nemusíte ten život prožívat jako jednu velkou veselici, a stejně mu rozumíte. Mnohdy zpravidla hlouběji a víc. Každý dostává nějaké dary a jde o to, jestli je pozná, rozvíjí anebo jestli je zapře. Ale to zní příliš krutě. Řekněme to jinak: každý má nějaký dar, spíš úděl. Čistě historicky vzato je úděl toto: je vám svěřeno léno, třeba dům, kus lesa, hora, cesta, co je máte spravovat, nebo i člověk, o kterého máte pečovat. To je ten úděl. Zodpovídáme za něj vlastním životem.                

Jestli se něco vytratilo, je to pokora, napsal jste. Řekl byste o sobě, že jste pokorný?

To je taky celoživotní dílo. Vždycky se objeví chvíle, kdy člověk zjistí, že má k pokoře daleko. To prozření je skličující a skličující je proto, aby si tu chvíli člověk zapamatoval a styděl se. Kromě svědomí jsme byli obdařeni i studem. Když si řeknu: jsi hrdý, tak to pořád není tak zlé. Ale když si řeknu, jsi pyšný!, už je to „v pasti“.

Jaký má křesťanství vliv na dnešní společnost?

Zcela podstatný. Zásady křesťanského života jsou přítomny úplně všude. V právním řádu, ve společenském uspořádání, v morálce, prostě ve všem. Jenže se je jako takové bojíme označit. Chápete tu absurdní situaci? Tu víc a tu méně žijeme podle křesťanských zásad, ale děláme, že nejsou, takže nežijeme. Je tady fobie. Získané, vlastně vnucené a námi přijaté trauma z křesťanství. Obecně máme problém s tradicí, což svědčí o kolapsu lidské i národní identity. Hovořit před studenty o křesťanských hodnotách, které jsou po tisíciletí v naší literatuře patrné, je pro některé nejenom nepochopitelné, ale dokonce je to popuzuje. Jsou a priori negativní vůči jakýmkoli formulacím, které by měly s křesťanstvím co dočinění. Ale co mám dělat, když v tom díle je evidentně náboženský motiv? Když za nějakým námětem stojí Bůh, tak přece chci vědět, co tam dělá a kdo je? Pokud toto studenti nepřijmou, tak v podstatě vyžadují, abych jim o díle lhal. Vyžadují, aby byli obelháváni, přičemž si tento svůj nárok vymáhají na základě představy o svobodě a toleranci. Někteří.

Jenomže v dnešní společnosti zájem o náboženské otázky klesá...

Klesá. Statisticky. To je mantra opakovaná celá desetiletí. Mě nezajímá, jestli klesá, protože, obrazně i fakticky, jeden světec může otočit kolem dějin. Mě zajímá, jak mocné je toto poměrně zrůdné alibi dovolující zavrhnout principy, na nichž stojí evropská civilizace. A kam to povede? K další totalitě, ke genocidě, k zániku civilizace, k islamizaci Evropy? Pokud se snažíte světu nějak porozumět, nemůžete křesťanství ignorovat. Pokud ho ignorujete, jste mimo, protože vynecháte podstatnou část toho, co ten svět znamená, co reprezentuje. Když budete ignorovat Boha, on stejně bude existovat nezávisle na vás. Od toho je to Bůh. A tak je to i se zlem; to, že budete předstírat, že zlo není, že v tom nejedete, to neznamená, že zmizí a že vás nedostane. Stejně jako smrt. Málokdo o tom chce mluvit nebo se k tomu přiznat. To je otázka suverenity. 

Vrátím se zpátky na začátek. Kam až chcete na své pouti doputovat?

Po cestě do Čenstochové mi telefonoval redaktor týdeníku, kde vyšly fejetony z cesty. Říkal, že tomu schází pointa. Neměl jsem chuť nad tím nějak moc přemýšlet, ale napsal jsem mu: ideální zakončení pouti by bylo, kdyby člověk na konci zemřel. Byl v tom jistý cynismus, ale zároveň je to jednoduchá pravda. Člověk svým způsobem celý život nedělá nic jiného, než že se připravuje na smrt. Už tím, že se jí bojí.

Zdroj: Týdeník Kroměřížska http://jiriklabal.blog.cz/1711/jestli-se-neco-vytratilo-je-to-pokora