Svět dává smysl, jen když není co ztratit
Kromě lehkého otřesu mozku a nadvakrát zlomeného předloktí se mu ale dohromady nic fatálního nestalo.
Na sváteční hospodské besídce, kde se jednou za rok sejde kompletně celá ves, aby zresetovala mozky a do nového roku vstoupila s čistým hledím, se mi po několika panácích zelené přiotevřely brány vnímání a podlehl jsem pokušení se ho u baru přeptat: „Hele, Michaeli, cos cítil v ten okamžik, když sis uvědomil, že letíš?“
„Tak to vím úplně přesně,“ dostalo se mi rychlé odpovědi, „řekl jsem si: dávno měls to starý lano vyměnit, vole!“
Upřímně, očekával jsem nějakou metafyzičtější historku, protože ne každému se podaří přežít vlastní smrt. Třeba něco takového jako „ve vteřině se mi před očima promítl celý život, a pak mě za rameno popadla neviditelná síla“ nebo „najednou jsem spatřil bílé světlo na konci tunelu“ nebo „díval jsem se z výšky na svoje vlastní tělo, jak bezvládně padá k zemi.“ Nic z toho se však nekonalo, a tak jsem to po dalším kole zelených zkusil znovu: „To je mi jasný, žes myslel v první řadě na to, jak si zachránit život. Ale co tě napadlo, když sis uvědomil, že to lano prostě prasklo a že ten pád nezastavíš?“
„No, napadlo mě, musíš se, vole, chytit aspoň toho žebříku,“ odpověděl mi i napodruhé dost podobně.
Zklamaně jsem vydechl. Hrozně mě zajímal ten mezní okamžik. Ta výjimečná chvíle smíření se sebou samým, kdy člověk pochopí, že je všemu konec. Někdo mi totiž říkal, že svět dává smysl, jen když není co ztratit. Podivoval jsem se, že on vůbec netuší, na co se ho ptám. „Jasný, utrhlo se lano, žebříku ses nechytil. Ale cos cítil v tu chvíli, kdy bylo všechno ztraceno?“ docházela mi pomalu trpělivost.
„Říkám si, Michale, ty starej blbče, nesmíš hlavně spadnout do těch želez, co jsou dole, jinak jsi v prdeli a skončíš v invalidním důchodu.“ Vzdal jsem to. Žádné transcendentno. Nejsme holt všichni Zola nebo Dostojevský, abychom v utrpení dokázali spatřovat smysl. Docvaklo mi, že různí lidé prostě vidí některé věci různě.
Před lety, v den narození mé dcery, jsem na její počest na zahradě sadil břízu. Nádhernou, panensky bílou břízu, hrdý symbol Pasternakova Velkého Ruska. Našel jsem jí místo nad zahradním sklepem, tak abychom ji měli každý den na očích. Poroste s dcerou, bude jejím svědkem i soudcem, bude jejím osudem. Místo mízy v ní bude kolovat krev. Její krev. Naše krev. „Tam jsi to neměl sadit, ty kořeny naruší beton a začne ti zatékat do sklepa. Navíc je to silný alergen. A kolik je z ní listí na hrabání,“ shodil okamžitě můj ušlechtilý záměr kolemjdoucí kmet. Jeden z těch vesnických typů, co chodí celý den v montérkách a předstírají, že jsou stále na cestě od jedné práce ke druhé. Vídal jsem jich v mládí mnoho, když jsem chodil každé ráno na podmáslí a čerstvý chleba. Ať jsem přišel kdykoli, postávali před obchodem s krátkými přestávkami celé dopoledne. Byli o dvě generace starší, mně bylo možná třináct, ale už tehdy se mi zajídala ta faleš, s jakou si pro každodenní lahváč a panáka vodky museli chodit převlečení v montérkách. Mám je však soudit za to, co jim v mládí natloukli od hlavy?
„Ta bříza je nádherná. Je tak čistá...“ poznamenala jen tak mimochodem dcera, když jsme pak o šestnáct let později slavili na zahradě její narozeniny. Znala to nejcennější umění života: dokázala žasnout. Některé oči holt vidí do dálky, aby mohly koukat do hvězd, zatímco jiné nevidí dál než na pevnou zemi pod nohama. Ve starém Řecku spadl Thalés z Milétu do studny, když chodil po dvoře a pozoroval hvězdy. Ale kdo bude měnit náš svět, když budou všichni jen koukat pod nohy a dávat pozor, aby uchránili své pohodlné životy?
Vznikne společnost bez ideálů. Taková, jakou pomalu ale jistě začíná být ta naše. Společnost bez umění, bez hudby, bez literatury. Společnost, v níž konzum vysál z lidí ducha. Otupělá, jednolitá masa bez hodnot, připomínající zpuchřelou růžovou žvýkačku na botě, od níž se nejde odlepit, které se nejde zbavit. „Člověk musí vždy a znova artikulovat jakési ideály, artikulovat jakési hodnoty, prosazovat je, bojovat o ně a musí se jako don Quijote pokoušet o cosi. Nejhorší je, když řekne: stejně nic nezměním, stejně všechno dopadne špatně, tak co bych se snažil,“ říká v jednom z dokumentů Václav Havel.
Ráno po pitce mě probudily hlasy na ulici. „Kdo se s tím má odhrnovat, mám svojí práce dost a teď ještě tohle. Ať už je konečně po těch svátcích,“ nadával někdo mezi zvuky lopat šoupajících po chodníku. Vykoukl jsem z okna, krajina byla, kam až oko dohlédlo, pokryta sněhem. V zahradě se vyjímala majestátní bříza, jejíž ojíněné větve odrážely ostré sluneční paprsky.
Jiří Klabal
Vzkaz v lahvi
V pravé poledne předák vyhlásil pauzu na oběd. Franz usedl na okraj hluboké jámy a zakousl se do namazaného chleba. Ostatní dělníci odešli do místní hospody na teplé jídlo. On však zůstával raději sám. Nevyhledával společnost.
Jiří Klabal
Generace velkejch snů
"Ztrácím veškerou naději v budoucnost svého národa, až mládež převezme moc do svých rukou. Naše mládež je neukázněná, nesnesitelná, nestálá – jednoduše hrozná."
Jiří Klabal
Dno
S blížícím se večerem fronty u pokladen neslábly. Martě dokonce připadalo, že počet lidí v řadách je hodinu od hodiny vyšší. Byla na to zvyklá, svoji stereotypní práci dělala bez zapojení mozku už takřka automaticky.
Jiří Klabal
Grand Canyon
Některé východní filozofie věří, že si duše sama vybírá své rodiče, že si sama vybírá tělo, do něhož se narodí. Pátravě bloumá kosmem a trpělivě hledá kam, jak a kdy se stane hmotnou součástí světa.
Jiří Klabal
Misantrop
Časně ráno, zatímco celé okolí ještě blaženě spalo, jsem zatoužil po čerstvém vzduchu. V úporném bezčasí, kdy se dny táhnou jeden jako druhý a člověk jako by nežil, jsem se potřeboval nadechnout. Utéct někam daleko pryč od lidí...
Jiří Klabal
Svatá země
Stovky nervózních pasažérů pobíhaly s kufry a batohy v rukou po přeplněném nádraží. Zmateně se motaly mezi sebou, marně hledajíc správný vagon.
Jiří Klabal
Ve stínu duhové svastiky
Hákový kříž, pentagram, duhová vlajka, umrlčí lebka, machometánský půlměsíc, slza na tváři vraha, Z na okupačním tanku – za každým z těchto symbolů se skrývá fanatická ideologie. Jak ale v dnešní době vnímat symboly?
Jiří Klabal
Třináct etap na konec světa
„Poutníku, tvé stopy jsou cesta, již svou chůzí utváříš...“ Na lavičce před albergue, hostelem pro poutníky, ve španělském San Juan de Villapanada se setkáváme s Jordim, zarostlým dezignérem z Barcelony.
Jiří Klabal
Kolik aktuálně stojí litr lidského života?
„Vojáky blízkost smrti alespoň na krátký čas udělala lepšími, očistila je.“ Nám se dnes přiblížila válka, která smrt nese jaksi nedílně s sebou...
Jiří Klabal
Mezi poli – mezi póly
Zkřehlou zimní krajinou kráčel muž. Cestou mezi poli, ranním mrazem ztuhlou na kámen, místy prokládanou bílými oky zamrzlých louží. Oslepován vycházejícím sluncem mířil vstříc novému dni.
Jiří Klabal
Hodnotná literatura nemá za úkol čtenáře pobavit, říká pedagog
V letech, kdy byli školou povinní, louskala dnešní střední generace s větší či menší nechutí řadu knih, které jim stanovili češtináři v rámci povinné četby.
Jiří Klabal
Jak se pozná dobrá škola?
V lokální facebookové skupině se nedávno horlivě diskutovalo o kvalitě jednotlivých škol zřizovaných městem. Sešly se tam desítky pohledů odborníků na slovo vzatých, rodičů dětí školou povinných...
Jiří Klabal
Rok 2021? Krize autority a úkrok doprava
Astrologové předpovídají, že v tomto kalendářním roce nebudou hvězdy a planety vytvářet příliš výbušné konstelace, a proto se budeme mít výrazně lépe než v letech předešlých.
Jiří Klabal
Pouť je cesta k sobě samému (Santiago de Compostela)
Rozprava a zamyšlení nad desetidenní 280 kilometrů dlouhou pěší poutí z portugalského Porta k hrobu jednoho z dvanácti apoštolů, svatého Jakuba Staršího, ve španělském poutním městě Santiago de Compostela.
Jiří Klabal
Za plotem rybníka
Za plotem rybníka bylo slyšet hlasy cyklistů, které nejprve jako jemné nezřetelné zvuky pronikaly odněkud z dálky, přibližovaly se, aby u rybníka dosáhly vrcholu a postupně zase slábly a mizely v prostoru.
Jiří Klabal
Možná tenkrát jen lehce pršelo
„Táhla jsem už králem?“ „Řek bych, že ne.“ „Strašný! Už si nepamatuju, ani co bylo před chvílí.“ „Tu rošádu klidně udělejte, taky si nejsem jistý. Těšíte se na zítřek?“
Jiří Klabal
Stezka orlích hnízd
Chujowa Górka. Tady začíná cesta. Místo, kde byla v dubnu 1944 exhumována a následně spálena těla deseti tisíců vězňů, usmrcených v koncentračním táboře Plaszow a během vyklízení krakovského ghetta.
Jiří Klabal
Je dovoleno nepokleknout na pohřbu své matky?
Aniž bychom to vnímali, bez toho že bychom si to nějak zvlášť uvědomovali, od chvíle, kdy opouštíme svět dětství, kdy přestáváme být jen ostrovem sami pro sebe a začleňujeme se do společnosti, řídí naše kroky ideologie.
Jiří Klabal
Svoboda není možná bez autority, jinak se obrátí v chaos
Český lid si v posledních letech vzácně libuje v tom být permanentně dichotomicky rozdělen na dvě rovnoměrné poloviny. Na dva nesmiřitelné tábory, mezi nimiž neexistuje žádný názorový konsenzus. Od jednoho extrému ke druhému.
Jiří Klabal
Vzpomínka na berbrovské časy
Po říjnovém zadržení místopředsedy Fotbalové asociace ČR Romana Berbra se doslova roztrhl pytel s kauzami a příběhy let dávno minulých, v nichž měl fotbalový boss namočen své dlouhé špinavé prsty.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 94
- Celková karma 11,03
- Průměrná čtenost 972x
jiriklabal@seznam.cz