Slepé uličky české vzdělávací politiky
Rozproudila se vášnivá diskuze mezi erudovanými metodiky vzdělání, kteří sami nikdy neučili, nenasytnými odboráři, co nikdy nebudou mít dost, a námi rodiči, kteří stejně víme ze všech nejlíp, jak by se to v tom školství mělo dělat.
Čeští pedagogové by si bezpochyby zasloužili vyšší platové ohodnocení, minimálně za tím účelem, aby se prestiž tohoto kdysi v očích společnosti váženého povolání přiblížila evropskému standardu. Všem zúčastněným však musí být dávno jasné, že zvýšením platů pedagogům se kvalita vzdělání v naší zemi nezvedne ani o milimetr. Znám ze svého okolí mnoho do svého povolání až nezdravě zapálených učitelů a troufnu si tvrdit, že ani za 100 tisíc lépe učit nebudou. Oni už jedou na maximum. Je třeba spíše upravit legislativu tak, aby se ve školách znovu dalo učit. Aby učitel nebyl pod dozorem rodičů a nebál se dát žákovi špatnou známku. Aby se ředitelé ze strachu před inspekcí nemuseli bát postavit za své zaměstnance apod. V našem školském systému je asi tisíc věcí, za které by se dalo stávkovat. Mzdy však mezi ně momentálně nepatří.
A konečně se blýská na lepší časy! Ministerstvo školství totiž právě představilo převratný materiál s názvem Hlavní směry vzdělávací politiky České republiky. Ten má za úkol otočit kormidlem našeho vzdělávání po dlouhých letech nadobro tím správným směrem. Očekávám, že nový koncept promění kvalitu výuky podobně jako zavedení Rámcových vzdělávacích programů v roce 2005, od jejichž existence úroveň českých školáků v porovnání se světem v mezinárodních výzkumech už jen exponenciálně klesá níž a níž.
V tomto dokumentu se mimo jiné píše, že učitel budoucnosti by už v žádném případě neměl být „chodící encyklopedií, nýbrž pouze jakýmsi mentorem či průvodcem vzděláváním.“ Chápu to správně, že když je učitel chytrý a vzdělaný, tak je to dnes už vlastně nežádoucí? Kde se najednou vzala ta drzost popírat vše, co tady dvě stě let fungovalo? Proč jsme na prvorepublikových gymnáziích dokázali učit žáky latinu a řečtinu a dnes je neumíme naučit ani pořádně česky? Když si vzpomenu na svá školní léta, musím se pousmát nad představou, že by mi na základce učitelka řekla: „samostatně studuj, co uznáš za vhodné, a já tě z toho za měsíc prozkouším.“ No přirozeně bych měsíc nedělal nic. Tento líbivý koncept je v našem prostředí, kde valná část žáků ani netuší, proč do budovy s nápisem škola dorazili, naprosto nerealizovatelný. Dítě prostě potřebuje stanovit pevné hranice a řád. A můžeme si pod vlivem současného všeprostupujícího pseudohumanismu tisíckrát nalhávat, že je tomu jinak. Nemalujme si, že je za novou strategií něco jiného než další snaha snížit nároky kladené na selhávající žáky. Tak jak jsme podle očekávání odložili povinnou státní maturitu z matematiky, tak brzy zredukujeme učební osnovy, možná zrušíme státnice nebo známky obecně, protože současný systém hodnocení prý žáky trýzní.
Nedávno jsem úplně náhodou zavítal na jedno mládežnické sportovní utkání. Nepřijel delegovaný rozhodčí, takže zápas řídil dobrovolník z lidu. Pískal špatně. A ti dvanáctiletí kluci to okamžitě vycítili. Začali se zákeřně faulovat, hádat se o každý míč, vzájemně si nadávat. Jejich rodiče, místo aby je umravnili, zpoza hřiště pokřikovali na rozhodčího a před zraky svých dětí ho vulgárně uráželi. Bez nadřízené autority se okamžitě zhroutil veškerý řád, veškerá kultura. Zlo v těch lidech začalo okamžitě pronikat na povrch. Přišlo mi to symbolické. Jako obraz našeho přístupu k výchově. Popřeli jsme autoritu dospělého, rozhodčího, trenéra, učitele i školy jako instituce.
Ministerstvem představená strategie je zase jen bohapustým plácnutím do vody. Snahou, jak v prázdných frázích rozmělnit skutečné problémy, které si nechceme připustit. V celé debatě o kvalitě školství se - a to zajisté ne náhodou - opět zapomnělo na to nejdůležitější. Na roli dítěte. Pořád se mluví o pedocentrismu, o tom, že dítě má být ve středu zájmu vzdělávacího procesu. Přenesme tedy konečně aktivitu a zodpovědnost na děti samotné. Ať se ony zpovídají svým rodičům, svým učitelům a vychovatelům, tak jak tomu bylo v historii odnepaměti. Buďme přísní, tak jako na nás byli naši rodiče, za což jsme jim dnes mnohdy vděční. Přestaňme děti donekonečna ochraňovat a opečovávat jako nedotknutelný svatý grál.
Chyba totiž není ani tak ve školském systému, jakožto v celkovém přístupu naší společnosti ke vzdělání. Přestaňme být rodiči, pro které zájem o vzdělání jejich dětí spočívá ve zběžném zhlédnutí žákovské knížky a následném lynčování učitelů na třídních schůzkách. Raději se zeptejme zkušených pedagogů, proč se před 15 lety zvládli žáci naučit bez větších problémů trojnásobek toho, co děti dnešní. Začali snad ti stejní lidé hůř učit, anebo je pravda úplně někde jinde? Chceme ji však vůbec znát..?
Jiří Klabal
Generace velkejch snů
"Ztrácím veškerou naději v budoucnost svého národa, až mládež převezme moc do svých rukou. Naše mládež je neukázněná, nesnesitelná, nestálá – jednoduše hrozná."
Jiří Klabal
Dno
S blížícím se večerem fronty u pokladen neslábly. Martě dokonce připadalo, že počet lidí v řadách je hodinu od hodiny vyšší. Byla na to zvyklá, svoji stereotypní práci dělala bez zapojení mozku už takřka automaticky.
Jiří Klabal
Grand Canyon
Některé východní filozofie věří, že si duše sama vybírá své rodiče, že si sama vybírá tělo, do něhož se narodí. Pátravě bloumá kosmem a trpělivě hledá kam, jak a kdy se stane hmotnou součástí světa.
Jiří Klabal
Misantrop
Časně ráno, zatímco celé okolí ještě blaženě spalo, jsem zatoužil po čerstvém vzduchu. V úporném bezčasí, kdy se dny táhnou jeden jako druhý a člověk jako by nežil, jsem se potřeboval nadechnout. Utéct někam daleko pryč od lidí...
Jiří Klabal
Svatá země
Stovky nervózních pasažérů pobíhaly s kufry a batohy v rukou po přeplněném nádraží. Zmateně se motaly mezi sebou, marně hledajíc správný vagon.
Jiří Klabal
Ve stínu duhové svastiky
Hákový kříž, pentagram, duhová vlajka, umrlčí lebka, machometánský půlměsíc, slza na tváři vraha, Z na okupačním tanku – za každým z těchto symbolů se skrývá fanatická ideologie. Jak ale v dnešní době vnímat symboly?
Jiří Klabal
Třináct etap na konec světa
„Poutníku, tvé stopy jsou cesta, již svou chůzí utváříš...“ Na lavičce před albergue, hostelem pro poutníky, ve španělském San Juan de Villapanada se setkáváme s Jordim, zarostlým dezignérem z Barcelony.
Jiří Klabal
Kolik aktuálně stojí litr lidského života?
„Vojáky blízkost smrti alespoň na krátký čas udělala lepšími, očistila je.“ Nám se dnes přiblížila válka, která smrt nese jaksi nedílně s sebou...
Jiří Klabal
Mezi poli – mezi póly
Zkřehlou zimní krajinou kráčel muž. Cestou mezi poli, ranním mrazem ztuhlou na kámen, místy prokládanou bílými oky zamrzlých louží. Oslepován vycházejícím sluncem mířil vstříc novému dni.
Jiří Klabal
Hodnotná literatura nemá za úkol čtenáře pobavit, říká pedagog
V letech, kdy byli školou povinní, louskala dnešní střední generace s větší či menší nechutí řadu knih, které jim stanovili češtináři v rámci povinné četby.
Jiří Klabal
Jak se pozná dobrá škola?
V lokální facebookové skupině se nedávno horlivě diskutovalo o kvalitě jednotlivých škol zřizovaných městem. Sešly se tam desítky pohledů odborníků na slovo vzatých, rodičů dětí školou povinných...
Jiří Klabal
Rok 2021? Krize autority a úkrok doprava
Astrologové předpovídají, že v tomto kalendářním roce nebudou hvězdy a planety vytvářet příliš výbušné konstelace, a proto se budeme mít výrazně lépe než v letech předešlých.
Jiří Klabal
Pouť je cesta k sobě samému (Santiago de Compostela)
Rozprava a zamyšlení nad desetidenní 280 kilometrů dlouhou pěší poutí z portugalského Porta k hrobu jednoho z dvanácti apoštolů, svatého Jakuba Staršího, ve španělském poutním městě Santiago de Compostela.
Jiří Klabal
Za plotem rybníka
Za plotem rybníka bylo slyšet hlasy cyklistů, které nejprve jako jemné nezřetelné zvuky pronikaly odněkud z dálky, přibližovaly se, aby u rybníka dosáhly vrcholu a postupně zase slábly a mizely v prostoru.
Jiří Klabal
Možná tenkrát jen lehce pršelo
„Táhla jsem už králem?“ „Řek bych, že ne.“ „Strašný! Už si nepamatuju, ani co bylo před chvílí.“ „Tu rošádu klidně udělejte, taky si nejsem jistý. Těšíte se na zítřek?“
Jiří Klabal
Stezka orlích hnízd
Chujowa Górka. Tady začíná cesta. Místo, kde byla v dubnu 1944 exhumována a následně spálena těla deseti tisíců vězňů, usmrcených v koncentračním táboře Plaszow a během vyklízení krakovského ghetta.
Jiří Klabal
Je dovoleno nepokleknout na pohřbu své matky?
Aniž bychom to vnímali, bez toho že bychom si to nějak zvlášť uvědomovali, od chvíle, kdy opouštíme svět dětství, kdy přestáváme být jen ostrovem sami pro sebe a začleňujeme se do společnosti, řídí naše kroky ideologie.
Jiří Klabal
Svoboda není možná bez autority, jinak se obrátí v chaos
Český lid si v posledních letech vzácně libuje v tom být permanentně dichotomicky rozdělen na dvě rovnoměrné poloviny. Na dva nesmiřitelné tábory, mezi nimiž neexistuje žádný názorový konsenzus. Od jednoho extrému ke druhému.
Jiří Klabal
Vzpomínka na berbrovské časy
Po říjnovém zadržení místopředsedy Fotbalové asociace ČR Romana Berbra se doslova roztrhl pytel s kauzami a příběhy let dávno minulých, v nichž měl fotbalový boss namočen své dlouhé špinavé prsty.
Jiří Klabal
Čím víc se bude o rasismu mluvit, tím víc ho na světě bude
Ve vyhrocených dobách se občas stane, že nějaká sportovní událost překročí svým významem hranice sportu a stane se politickým manifestem.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 93
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 983x
jiriklabal@seznam.cz