Proč učíme naše děti remizovat?
Přichází vzájemné osočování. Svaz bombarduje kluby, kluby napadají svaz a všichni společně se jako supi vrhají na mládežnické trenéry. Uplyne rok a bude se to celé opakovat. A zase se budeme ptát, čím to je.
Jestli Češi vůbec kdy ještě pociťují národní hrdost, pak je to zejména při velkých sportovních akcích, kdy mohou zahaleni do trikolóry na pár chvil splynout s hrdinně bojujícím reprezentačním celkem. To jsou ochotni mávat na náměstích prapory a objímat se jako jeden pospolitý lid. Nepodíváme-li se však konečně jednou provždy pravdě do očí, budou si sportovní fanoušci takových momentů užívat čím dál vzácněji.
Během loňského roku bylo pro nezaujatého pozorovatele tím nejzajímavějším z českého hokejového prostředí veřejné lynčování mládežnického trenéra Martina Stloukala, kterého si jeho svěřenci nahráli při proslovu v kabině. Jejich rodiče nahrávku promptně pustili do světa jako odstrašující příklad špatného výchovného působení na mládež. Klub se však za úspěšného trenéra postavil a navzdory nátlaku jej odmítl propustit. Načež svaz Technice Brno despoticky vypověděl smlouvu, jež jí garantovala statut Sportovního centra mládeže, jehož byl Stloukal vedoucím trenérem. Oddíl tím přichází o statisíce korun.
„Pánové, nebudu se bavit s vašima matkama! Ani s jednou! Hokej hrajete vy! Žádná matka mi nic nebude volat a nebude se mnou komunikovat, nezajímá mě to,“ hřímá ve svém dnes již legendárním proslovu Stloukal. Nikde jinde se neobnažují příčiny našich edukačních neúspěchů tak zřetelně jako na tomhle případu. Jste úspěšný? Máte výsledky? Nejdete s ideologickým proudem? Nejste politicky korektní? Půjdete od válu! Stloukal přesně pojmenoval největší bolest, gordický uzel celého českého hokeje, fotbalu, sportu, výchovy a vzdělávání vůbec. Taková je totiž realita. Rodiče vozí svůj sedmnáctiletý poklad z tréninku na trénink, hlídají, aby se moc nezpotil nebo neprochladl, poslouchají, jestli na něj někdo příliš nezvyšuje hlas, jestli na něho nejsou moc tvrdí a v závětří tribuny šeptem pomlouvají trenéra. Když pak náš miláček poprvé potká u mantinelu obrovitého Kanaďana, marně se ptá, kde trčí mamka, která ho až dosud vždy dokázala před vším ochránit.
Ale není to zdaleka jen problém hokeje, se stejným výkonnostním propadem se potýká většina masového sportu u nás - školství nevyjímaje. Ochranitelská výchova, která už roky plundruje naši společnost, si zákonitě začíná vybírat svoji daň. A progresivistické teze dál zaplevelují českou mysl. Dřina a dril jsou zapovězená slova. Diktát pozitivního přístupu nařizuje chválit i to, co svěřenec udělá špatně. Nepovoluje se trestat. Tím, že si metodicky zakazujeme hrát na výsledek, tlumíme v dětech touhu vítězit, poprat se o svou šanci, být lepší než soupeř na druhé straně hřiště. Uzavíráním soutěží za účelem odvrátit hrozbu sestupu nejsou hráči vychováváni k tomu, aby na sebe v kritických okamžicích dokázali vzít zodpovědnost. Bez vize postupu zase trpí přirozená soutěživost a cílevědomost. Vše ve jménu moderní doktríny: „Hlavně to musí děti bavit!“ No jo, ale sport a život celý člověka baví právě jen tehdy, když vyhrává. Na tom je založen svět. A my se ten svět snažíme postavit na hlavu. Škola bez poražených je zároveň i školou bez vítězů. Sport bez vítězů přestává být sportem. Když děti neučíme vyhrávat, těžko můžeme očekávat, že v konkurenci obstojí.
Inkluzivní společenské trendy u mládeže systematicky vymýtily konkurenční prostředí. Ať na hřištích nebo ve školách. Zabíjíme lídry a stahujeme je zpátky do průměru. Tajíme statistiky, ukrýváme vzory. Premiantům bereme jedničky, závodníkům medaile. Nejlepší žáci a sportovci už nevisí na nástěnkách - to aby se ti zbylí necítili méněcenní. Máte v týmu 14 dětí, zápas 2 x 30 minut - a hrát může jen 7. Je fér dát všem stejnou porci minut? Postavit do jedné řady tahouna, co by na hřišti vypustil duši, a na krok líného borce, kterého rodiče horko těžko zvedli od počítače? Každé rovnostářství produkuje průměrnost.
Dokud se do vedoucích pozic ministerstev, svazů, škol, metodických komisí nepostaví lidé, kteří najdou odvahu rozetnout tento gordický uzel, budeme nadále pozorovat pozvolný úpadek morálky, vůle, motivace, hladu po úspěchu a s tím související výkonnosti mladých sportovců, dětí, žáků a studentů. Mladému Kanaďanovi při příchodu na první trénink trenér oznámí: „Vidíš ty kluky kolem? Všechny do jednoho je musíš vyházet za mantinel a pak možná dostaneš šanci!“ Bez touhy úspěch sám nikdy nepřijde. A my učíme naše děti remizovat.
Jiří Klabal
Vzkaz v lahvi
V pravé poledne předák vyhlásil pauzu na oběd. Franz usedl na okraj hluboké jámy a zakousl se do namazaného chleba. Ostatní dělníci odešli do místní hospody na teplé jídlo. On však zůstával raději sám. Nevyhledával společnost.
Jiří Klabal
Generace velkejch snů
"Ztrácím veškerou naději v budoucnost svého národa, až mládež převezme moc do svých rukou. Naše mládež je neukázněná, nesnesitelná, nestálá – jednoduše hrozná."
Jiří Klabal
Dno
S blížícím se večerem fronty u pokladen neslábly. Martě dokonce připadalo, že počet lidí v řadách je hodinu od hodiny vyšší. Byla na to zvyklá, svoji stereotypní práci dělala bez zapojení mozku už takřka automaticky.
Jiří Klabal
Grand Canyon
Některé východní filozofie věří, že si duše sama vybírá své rodiče, že si sama vybírá tělo, do něhož se narodí. Pátravě bloumá kosmem a trpělivě hledá kam, jak a kdy se stane hmotnou součástí světa.
Jiří Klabal
Misantrop
Časně ráno, zatímco celé okolí ještě blaženě spalo, jsem zatoužil po čerstvém vzduchu. V úporném bezčasí, kdy se dny táhnou jeden jako druhý a člověk jako by nežil, jsem se potřeboval nadechnout. Utéct někam daleko pryč od lidí...
Jiří Klabal
Svatá země
Stovky nervózních pasažérů pobíhaly s kufry a batohy v rukou po přeplněném nádraží. Zmateně se motaly mezi sebou, marně hledajíc správný vagon.
Jiří Klabal
Ve stínu duhové svastiky
Hákový kříž, pentagram, duhová vlajka, umrlčí lebka, machometánský půlměsíc, slza na tváři vraha, Z na okupačním tanku – za každým z těchto symbolů se skrývá fanatická ideologie. Jak ale v dnešní době vnímat symboly?
Jiří Klabal
Třináct etap na konec světa
„Poutníku, tvé stopy jsou cesta, již svou chůzí utváříš...“ Na lavičce před albergue, hostelem pro poutníky, ve španělském San Juan de Villapanada se setkáváme s Jordim, zarostlým dezignérem z Barcelony.
Jiří Klabal
Kolik aktuálně stojí litr lidského života?
„Vojáky blízkost smrti alespoň na krátký čas udělala lepšími, očistila je.“ Nám se dnes přiblížila válka, která smrt nese jaksi nedílně s sebou...
Jiří Klabal
Mezi poli – mezi póly
Zkřehlou zimní krajinou kráčel muž. Cestou mezi poli, ranním mrazem ztuhlou na kámen, místy prokládanou bílými oky zamrzlých louží. Oslepován vycházejícím sluncem mířil vstříc novému dni.
Jiří Klabal
Hodnotná literatura nemá za úkol čtenáře pobavit, říká pedagog
V letech, kdy byli školou povinní, louskala dnešní střední generace s větší či menší nechutí řadu knih, které jim stanovili češtináři v rámci povinné četby.
Jiří Klabal
Jak se pozná dobrá škola?
V lokální facebookové skupině se nedávno horlivě diskutovalo o kvalitě jednotlivých škol zřizovaných městem. Sešly se tam desítky pohledů odborníků na slovo vzatých, rodičů dětí školou povinných...
Jiří Klabal
Rok 2021? Krize autority a úkrok doprava
Astrologové předpovídají, že v tomto kalendářním roce nebudou hvězdy a planety vytvářet příliš výbušné konstelace, a proto se budeme mít výrazně lépe než v letech předešlých.
Jiří Klabal
Pouť je cesta k sobě samému (Santiago de Compostela)
Rozprava a zamyšlení nad desetidenní 280 kilometrů dlouhou pěší poutí z portugalského Porta k hrobu jednoho z dvanácti apoštolů, svatého Jakuba Staršího, ve španělském poutním městě Santiago de Compostela.
Jiří Klabal
Za plotem rybníka
Za plotem rybníka bylo slyšet hlasy cyklistů, které nejprve jako jemné nezřetelné zvuky pronikaly odněkud z dálky, přibližovaly se, aby u rybníka dosáhly vrcholu a postupně zase slábly a mizely v prostoru.
Jiří Klabal
Možná tenkrát jen lehce pršelo
„Táhla jsem už králem?“ „Řek bych, že ne.“ „Strašný! Už si nepamatuju, ani co bylo před chvílí.“ „Tu rošádu klidně udělejte, taky si nejsem jistý. Těšíte se na zítřek?“
Jiří Klabal
Stezka orlích hnízd
Chujowa Górka. Tady začíná cesta. Místo, kde byla v dubnu 1944 exhumována a následně spálena těla deseti tisíců vězňů, usmrcených v koncentračním táboře Plaszow a během vyklízení krakovského ghetta.
Jiří Klabal
Je dovoleno nepokleknout na pohřbu své matky?
Aniž bychom to vnímali, bez toho že bychom si to nějak zvlášť uvědomovali, od chvíle, kdy opouštíme svět dětství, kdy přestáváme být jen ostrovem sami pro sebe a začleňujeme se do společnosti, řídí naše kroky ideologie.
Jiří Klabal
Svoboda není možná bez autority, jinak se obrátí v chaos
Český lid si v posledních letech vzácně libuje v tom být permanentně dichotomicky rozdělen na dvě rovnoměrné poloviny. Na dva nesmiřitelné tábory, mezi nimiž neexistuje žádný názorový konsenzus. Od jednoho extrému ke druhému.
Jiří Klabal
Vzpomínka na berbrovské časy
Po říjnovém zadržení místopředsedy Fotbalové asociace ČR Romana Berbra se doslova roztrhl pytel s kauzami a příběhy let dávno minulých, v nichž měl fotbalový boss namočen své dlouhé špinavé prsty.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 94
- Celková karma 11,03
- Průměrná čtenost 972x
jiriklabal@seznam.cz