Dno

S blížícím se večerem fronty u pokladen neslábly. Martě dokonce připadalo, že počet lidí v řadách je hodinu od hodiny vyšší. Byla na to zvyklá, svoji stereotypní práci dělala bez zapojení mozku už takřka automaticky.

            Z jedoucího pásu brala do rukou jedno zboží po druhém a čárovými kódy pípala o červený sensor pokladny, přitom jí hlavou zatím volně plynuly proudy myšlenek. Jindy zase naopak nemyslela vůbec na nic a jen tupě očekávala konec směny. Zákazníci pro ni dávno nepředstavovali lidské bytosti, jen jakési postavy bez tváří, s nimiž se míjela. Často k nim už ani nezvedla hlavu a dívala se jedním směrem kamsi do prázdna.

            „Hotově, nebo kartou?“

            Kdysi si to všechno představovala trochu jinak. Vyrostla na malé vesnici. Patřila ke generaci, kterou sametová revoluce zastihla na druhém stupni základní školy. Vystudovala obchodní akademii a přemýšlela dokonce o vysoké – jenomže pak přišlo brzké manželství, děti a šest let na mateřské.

            „Body sbíráte?“

Dnes se však cítila nesvá. Rozrušovala ji přítomnost muže stojícího v prostoru za pokladnami. Poprvé si ho všimla už odpoledne a on tam i těsně před zavíračkou pořád ještě stál. Vysoký, rachitický, oděný do obnošených nevkusně béžových manšestráků, vysoko nad pasem stažených opaskem. Nejdříve mu nevěnovala pozornost, ale postupem času její apatické oči, nečekaně vyrušené z nákupní rutiny, začaly stále častěji bloudit tím směrem.

            Zhasnula zelený nápis „pokladna číslo 3“ a konečně mohla rozsvítit vytoužený panel „poslední zákazník.“ Její život neprovázely žádné velké výkyvy ani zvraty – ani nahoru, ani dolů – plynul pomalu a tiše v horizontálním směru bez amplitud. Nevystupovala do výšin, ale většinou se necítila ani moc dole. Holky jsou v učení a žijí si už taky svými vlastními životy. Manžel je po čtyřicítce sice dost obtloustlý a proplešatělý, v jádru je to však relativně slušný člověk. Celý život dělá u městské policie, a když má volno, věnuje se požárnímu sportu. Aspoň mě nebije, říkala si vždycky soucitně při pohledu na Lenku ze čtvrté pokladny, jejíž utrápenou tvář mívala celé směny před očima.

            Přijala poslední platbu, zaklapla pokladnu a box s penězi šla odnést dozadu do sejfu. Když otevřela dveře kanceláře, k jejímu překvapení tam nad stolem šéfky stál shrbený ten chlápek od pokladem.

            „Nesu dnešní tržbu,“ oslovila Marta vedoucí, která patřila k těm, co si svoji směšnou funkci musí potvrzovat o to povýšenějším chováním k podřízeným.

            „Nechejte mi to vzadu jako obvykle,“ odvětila jakoby mimochodem a dál se věnovala podivnému hostovi.

            „Marto?“ otočil se k ní najednou muž a po tváři se mu rozlil upřímný úsměv.

            „Ty vole, Lukáši, to jsi ty? Jsem tě vůbec nepoznala. Co tady děláš?“ vyhrkla ze sebe nemohouc zakrýt překvapení.

            „Přišel jsem se zeptat… napadlo mě… zajímalo mě, co dělá obchod s těmi potravinami, co neprodá.“

            „Aha… a proč?“ zaskočil ji jeho nejistý pokorný projev, na který od zákazníků nebyla zvyklá.

            „No… jestli by se to zbylé jídlo nedalo využít pro potřebné. Chodíme do vyloučených lokalit a snažíme se pomáhat sociálně slabým. Už jsme se s paní vedoucí domluvili,“ hodil okem po čtyřech taškách s oschlým pečivem a v pohledu měl čistý, ničím nepošpiněný spasitelský výraz.

            Vždyť sám vypadáš jako sociálně slabý! napadlo v duchu Martu, když ho odshora dolů sjela zkoumavým pohledem. Lukáš pocházel z její vesnice, vyrůstali spolu. Hezkej chytrej blonďák, sportovec, holky po něm letěly. Ona taky. Po gymplu šel na vysokou s ekonomickým zaměřením. Dal se k partě devadesátkových dravců, kteří se s naivitou nabyté svobody vrhali po hlavě do podnikání, zakládali fondy a nevědomky se spolupodíleli na vytváření šedé bankovní zóny. Občas to neklaplo a museli se nějaký čas skrývat. Pak se zklidnil, oženil se, postavil dům, narodil se mu syn. S manželkou vedli ve městě vyhlášenou jazykovou školu. Po rozvodu zůstala jazykovka, dům i kluk manželce a po Lukášovi jako by se slehla zem.

            „Pár let jsem o tobě neslyšela. Co teď vůbec děláš?“ zajímala se Marta, když společně odcházeli zadní branou supermarketu.

            „Nemám nic nastálo, ale brigádně s Ondrou makáme na stavbách. Práce rukama – čistá hlava,“ usmál se dobrácky Lukáš.

            „S Ondrou?“

            „S Ondrou Strnadem přece. Snažím se teď pro něj něco dělat. Tak trochu ho hlídám, aby to s ním nepadlo špatně.“

            Ale vždyť s ním už to přece špatně dopadlo! nevycházela z údivu Marta. Ondra byl Lukášův soused z ulice a spolužák. Jeho rodiče byli slabomyslní. Když si ho slavnostně přivezli z porodnice domů, dopékali ho dalších čtrnáct dní v troubě – ale tak se to tenkrát běžně dělalo. Od čtrnácti chlastal, bydlel po ubytovnách, toulal se městem jako vagus. I před Martiným supermarketem občas žebrával s partou bezďáků peníze na krabicák, až je museli sekuriťáci odhánět a volat na ně policajty. Teď se ale po letech objevil Lukáš. Dělal mu přednášky, kterým Ondra nerozuměl. O Bohu a víře, o přicházejícím království. Sháněl mu ubytování, když ho za chlast z toho posledního vyhodili. Hledal mu brigády, posílal ho na odvykačky a brával ho s sebou do jakési jejich komunity.

            Byli jen o něco málo starší než Marta. Nerozluční kamarádi. Milovali fotbal, denně vydrželi hodiny na hřišti pod lesem kopat do balonu. Oba měli jakýs takýs talent, ale jeden skončil kvůli škole, druhý kvůli chlastu. Přehrávali si pásky s tvrdou muzikou, které byl po převratu trh plný. Ta hudba přinášela úplně nový rozměr, nový adrenalin, novou energii, nový životní styl. Ve zkušebně brnkali na kytary a snili o tom, že spolu jednou založí velkou slavnou kapelu. Když pak v šestadevadesátém přijela do Prahy brazilská Sepultura, byl Ondra tak na šrot, že celý koncert proležel poblitý ve chcankách před sportovní halou. Na vesnických zábavách se dral kapelám na podium a ony ho nechávaly motat se mezi muzikanty jako šaška s kytarou nezapojenou do aparátu a zuřivě přehrávat rify, které slyšel jen on sám ve své nemocné hlavě. Z jednoho takového bigbítu jeli jako obvykle s Lukášem společně na motorce a měli bouračku. Když se Ondra vzpamatoval, uviděl svého kamaráda ležet v bezvědomí v příkopu. V šoku k němu sestupoval dolů po svahu pod silnicí. Lukáš ležel bezvládně v tratolišti krve, nehýbal se a vypadal jako mrtvý. Ondra zpanikařil, zalekl se příjezdu policie, Lukáše tam nechal a utekl.

            „Copak Ondra ještě žije?“ tvářila se Marta naoko překvapeně, jako by nevěděla, o koho se jedná.

            „Trochu se spravil. Teď nepije. Pracuje. Myslím, že je na správné cestě.“

            „Víš, upřímně… Potkávám tady v obchoďáku denně tolik individuí… Poflakují se po parcích, fetují, chlastají, pořvávají po slušných lidech… Myslíš, že si všichni zaslouží, abychom jim pomáhali?“ ušklíbla se stydlivě nad svojí otázkou.

            „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly! Miluj bližního svého jako sám sebe!“ odpověděl s pokorným úsměvem na tváři. „Většího přikázání nad tato dvě není."

            Tak je to tedy pravda! Když se Lukáš po rozvodu ztratil, říkalo se, že propadl nějaké náboženské sektě, ale nikdo přesně nevěděl které. Jeho někdejší obchodní kumpáni se věnovali lichvě, poskytovali nebankovní podnikatelské úvěry, chodili za děvkama, proháněli se městem v extravagantních SUVéčkách. Vídal se s nimi, když náhodou zastavili na přechodu pro chodce a on přecházel se svými nákupními taškami plnými potravin a obnošených hadrů. Většinou dělali, že ho nevidí. Dívali se na něj spatra. Oni topili lidi v exekucích, on se jim snažil udržet hlavy nad hladinou. Sestupoval k lidem na dno a snažil se zachránit nezachránitelné.

            „Platí to s tím bližním i za cenu vlastního sebezničení?“ vyklouzlo jí, aniž by chtěla nabourávat jeho pohled na svět. 

            „Sebezničení? Nerozumím...“

            „Jak často vídáš kluka? A kolik už mu vlastně bude?“ zeptala se ho natvrdo Marta.

            „No, je pravda, že teď je to s ním trochu složitější. V lednu mu bylo třináct. Teď jak dělám na těch stavbách, je toho času míň.“

            „A přece… není lepší pracovat na vlastní rodině, než obcházet bezdomovce?“

            „Je to složitější. Nechce ke mně teď moc jezdit, že prý nemám v garsonce dost místa, nemá tam svůj počítač, televizi a svůj pokoj. Pokoušejí se o něj temné síly, ale Pán nedovolí, abych o něj přišel.“

            Stydí se za tebe! chtělo se vykřiknout Martě, ale dokázala to včas spolknout.

            „Asi se teď budeme vídat častěji. Zítra večer přijdu zase pro potraviny,“ loučil se s ní, když se na křižovatce jejich cesty rozcházely a on zamířil opačným směrem k paneláku, jemuž ve městě nikdo neřekl jinak než Bronx.           

            Ani doma nemohla vzpomínky na prožité setkání vyhnat z hlavy. K večeři udělala vaječné omelety, nalila víno sobě i muži, přisedla si k němu na sedačku a vyprávěla mu o dnešním setkání. Povídala mu o Lukášových mesiášských záměrech s Ondrou, tím ožungrem, co zarostlý a smradlavý somruje u obchoďáků. Petr jako rodák z vedlejší vesnice, přibližně stejně starý jako oni, letmo věděl, o koho se jedná.

            „Myslíš, že on to opravdu nevidí?“

            „Co nevidí?“ otočil se k ní do té doby nezúčastněně naslouchající Petr. Vypnul televizi, otočil do sebe skleničku vína a nalil si novou.

            „No, že sám sebe ničí. Že je jeho život v totálním rozvratu. Že žije v jakémsi bludu, který ho dřív nebo později sežere,“ kroutila nechápavě hlavou Marta.

            „Netuším…. Ale napadlo tě, že je tak třeba spokojený? Že je ve skutečnosti možná šťastnější než my dva?“ zamyslel se Petr.

            „To myslíš jako vážně? Rodina ho zavrhla, se synem se prakticky nevídá. Místo toho se stará o pochybné existence, které ho stejně jenom vysají a odkopnou. Vždyť toho Ondru vůbec nezměnil, jen nepije tak moc a občas se oholí a umyje. A za pár týdnů je zase na začátku a somruje. Jak můžeš říct, že je šťastnější než my?“

            „Řekl jsem možná... Všichni svým způsobem tak nějak prohráváme a jen způsob, jak se s tou porážkou vyrovnávat, jak na ni nahlížet a přijmout ji, se liší. Nemáme se špatně, ale co z nás zbylo?“

            „Takže ty nejsi spokojený s tím, jak žijeme?“

            „Podívej se na nás. Ty si odsedíš osm hodin za pokladnou, vypereš, navaříš, postaráš se o holky a jednou za čtrnáct dní si jdeš v pátek večer s kámoškama někam sednout. Takhle sis to vysnila? Takhle jsi to chtěla? A víš, co dělám v práci já? Každý ráno zajedu pod horu – tam co město nově umístilo zákaz stání, aby všichni parkovali na placeném parkovišti u hotelu, který patří manželce místostarosty – a všem rozdám za sklo oznámení o spáchání přestupku. Jedu na služebnu, uvařím si velký silný kafe, beru telefony a čekám, jak mi postupně jezdí platit pokuty. To mi většinou zabere celé dopoledne. Zatím se do některých míst ve městě nedá už ani vstoupit. Asociálové ovládají naše sídliště, úplně obsadili parky, fetují před mateřskou školkou. A já dělám, že nic nevidím, abych se nespálil. Za to nesmyslné vybírání pokut za špatné parkování pak ještě dostávám mimořádné odměny. Každé čtyři roky vyměníme auto, koupíme si novou sedačku do obýváku, můžeme si dovolit jet v zimě na týden do hor a jednou za rok odletět do Egypta. Dává to snad větší smysl? Kdysi mě bavilo trénovat ty mladé hasiče. Tři čtvrtě hodiny chystat stříkačku a hadice, udělat čtyřicetisekundový požární útok a pak to zase další tři čtvrtě hodiny uklízet. Poslední dobou si ale čím dál častěji říkám, jestli tím jenom sám před sebou neutíkám, jestli to celé není jen únik a umělé zaměstnávání mysli, jestli tím jenom nezaplňuju tu nezažehnatelnou prázdnotu, co cítím. Takže koho my chceme soudit? Podivína, který z nebes sestoupil na dno, aby předtím, než přijde jeho konec, měl pár měsíců pocit – byť třeba pocit naprosto mylný a zhoubný – že koná dobro a že má jeho život smysl?“ rozmluvil se spontánně Petr, i když moc dobře cítil, že přestřelil, že se debata dostala tam, kam neměla, a že se pouští na příliš tenký led.

            Marta se beze slova zvedla z gauče, na konferenčním stolku nechala rozpité víno a odešla do ložnice. Dlouhé minuty brečela s hlavou zabořenou do polštáře. Petr už poslední roky usínal u zapnuté televize a zůstával spát v obýváku. Dala si dlouhou sprchu. Ve sprše jí bylo vždycky dobře, dokázala v ní strávit klidně hodinu. Pod proudy tekoucí vody jako by okolní svět někam zmizel, jako by voda měla tu moc ji od všeho uchránit a očistit ji. V posteli pak ještě dlouhé chvíle přemýšlela o manželově spontánní zpovědi. O slovech, která sice cítila velmi podobně, ale které ještě nebyla připravená slyšet od někoho jiného. V sobě to vždycky dokázala udusit, ale jeho ústy teď všechno nezadržitelně vyvěralo na povrch. Všichni prohráváme, zněla Martě hlavou manželova slova. Usnula až pozdě k ránu.

            Po tom večeru se v jejich vztahu něco změnilo. Spolu už o tom pak dál nikdy nemluvili, ale oba moc dobře tušili, že bylo vyřčeno to, co mezi nimi už roky viselo jako skrytá hrozba. Nezbývalo než jít dál. Postupem času se život také zase začal vracet k normálu. Uběhlo pár měsíců. Po odložení růžových brýlí a vzájemném stržení masek sestoupil jejich život do nižšího, avšak stále snesitelného módu. Stačilo se na něj pouze začít dívat jinou optikou. Stereotyp a rutina vždy postupně obrousí všechny hrany.

            „Neuhodla bys, koho jsme dneska zadrželi,“ hulákal Petr, hned jak se za ním zaklaply dveře od bytu.

            „Nevím… koho?“

            „Lukáše s Ondrou. Sedí teď u nás na oddělení v cépézetce.“

            „Cože? A za co? Co udělali?“ do Marty jako by uhodil blesk.

            „Vykrádali objekty v chatové oblasti. Šli jsme po nich dlouho, dnes se konečně chytili do pasti.“

            „Mohla bych je vidět?“

            „To nejde.“

            „Kdo dnes slouží noční? Neříkej mi, že by to nešlo zařídit.“

            „Fakt to nejde. Když to někdo zjistí, tak letím.“

            „Musím s nimi mluvit. Copak nedokážeš ani jednou překročit tu nesnesitelně nudnou opatrnost?“

            „Nudnou?“

            „Všechno podle pravidel! Podle pravidel nechodit pozdě spát, podle pravidel vstávat, podle pravidel nepít, podle pravidel nežít, podle pravidel se milovat, podle pravidel zemřít. Vždyť ty už ani prázdnou silnici nepřejdeš, když je na ní vyznačená plná čára! Kam se sakra podělo to šílenství, které jsem na tobě tak obdivovala! Kde je mu konec?“

            Pozdě večer bylo v budově městské policie prázdno. Sloužící strážník seděl za počítačem, sepisoval papíry a po očku koukal na zapnutou televizi. V cele předběžného zadržení se krčily dvě postavy.

            „Co tady děláte?“ přistoupila k mřížím Marta.

            „Ondru vyhodili z ubytovny, tak jsme nějakou dobu přespávali v chatách,“ vztyčil se před ní se svým typicky nevinným úsměvem Lukáš, jako by ani nevnímal, kde se nachází. „Bylo to hrozně fajn. Něco jako návrat do dětství. Zase jsme chodili společně do lesa na houby, chytali ryby a pekli je na ohni. Do noci jsme vysedávali u táboráku, povídali si, poslouchali kazety a vzpomínali na starý dobrý časy.“

            „V cizích chatách, předpokládám.“

            „Neměli jsme kam jít. V garsonce mi vypověděli nájemní smlouvu.“

            „Co když na vás ti majitelé podají trestní oznámení?“

            „Jestliže dojde k ublížení, musíš dát život za život, oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, ránu za ránu, podlitinu za podlitinu. Tak je to psáno v knize Exodus,“ citoval Lukáš z Bible, jak bylo jeho zvykem.

            „A třeba sedmé přikázání ti nic neříká?“

            „Nic jsme neukradli! Jen jsme tam přespávali. I ten uražený zámek jsme koupili nový.“

            „Jo? Takže vy jste nic neukradli?“ odhlédl od práce policista. „A seš si tím jistej, inženýre? No jen se zeptej toho svýho povedenýho kamarádíčka. Tak poslouchej, zatímco tys postával celý dny v bílé košilce a sáčku s kravatou před nádražím a rozdával ty tvoje pánbíčkářský letáky, zatímco sis myslel, že Strnad chodí po brigádách a shání si práci, on zatím raboval chaty na jižním svahu. A nezkoušej mi namluvit, žes o tom nevěděl!“

            „To není pravda!“ okřikl policistu Lukáš.

            „Je to pravda,“ ozval se z druhé strany cely Ondrův zastřený hlas. „Kde myslíš, že jsem bral všechny ty prachy na jídlo. Kdybys jen nebyl tak dětinsky naivní! Zmrd zůstane vždycky zmrdem! Narodil jsem se takovej. Snažil jsem se to změnit – fakt moc jsem chtěl – ale nejde to! Nejde to zlomit. Lidi se nemění... Už se konečně prober!“

            Lukášova už tak neduživá tvář v té chvíli zbělela do podoby posmrtné masky. Sesunul se bezvládně na pryčnu, skryl obličej do dlaní a zhluboka oddychoval.

            „Podívejte se na nás, kam jsme to všichni dopracovali,“ povzdychla si lítostivě Marta.

            „Buďte v klidu, paničko, nikdo nevyhráváme, jen se s tím každý vyrovnáváme posvém,“ utrousil jakoby nic strážník. Nabral si z kelímku vlašského salátu, zakousl se do rohlíku, stejnou lžící si zamíchal kávu a sklonil hlavu zpátky do svých papírů.

            „Řekni mi, jaký to je vůbec pocit, padnout na úplné dno?“ otočila se Marta znovu směrem k cele.

            „Nejhorší je na dno padnout, tam už je to pak jedno,“ odpověděl jí nezúčastněně a jaksi bez emocí Ondra.

            Lukáš zvedl hlavu a vyčítavě ho probodl očima. V jeho skelném pohledu nezbylo nic z toho blaženého přesvědčení o nekonečném dobru, pravdě a lásce. Nezbyla ani ta naivní víra ve šťastné konce. Nezbylo nic. Jen prázdnota. Jeho zářivě modré oči teď byly plné bolesti.