Bude nutné se vrátit k výchovným praktikám 19tého století!

Je to velmi jednoduché: život člověka začíná od buňky a dále probíhá celou řadu vývojových stádií v matce! Po opuštění matky je téměř bez nutných znalostí pro praktický život.

Příprava pro život by měla probíhat obdobně jako zažívalo celé lidstvo než dospělo do dnešní doby - otroctví, poddanství i podřízenost v pracovním poměru!

Pokud zařadíme nedospělé dítě rovnou do kategorie svobodného člověka bez starostí o živobytí nastávají potíže líčené v tomto blogu!

Připomínám že i Makarenko začínal výchovu (Začináme žít) výpraskem!

Nejhorší přitom jsou feministky které praktikují mateřské zvyky do obecné výchovy!!!

Tu psychložku Michaelu by neměli nechávat volně pobíhat. Její hloupost (kdyby neměla odborné vzdělání, bylo by možné považovat ji za naivní, ale je jasné, že jde o tvrdohavé popírání skutečnosti, nikoli o nezkušeností zapříčiněnou důvěřivost), je nebezpečná. V lidech se nikdy nic samo od sebe neobrátí. Se zkaženými (nebo chcete-li traumatizovaným) lidmi, stejně jako se stejně postiženými psy se musí pracovat. Jakékoli omlouvání nebo tolerance je cestou do pekel. Nejprve musí nastoupit tuhá disciplína, bezvyjímečné dodržování pravidel a kontrolovaný nácvik řešení konfiktních nebo frustrujících situací povoleným způsobem (u psů např. místo agrese zákus do peška apod.). Až když se převychovávaný subjekt drží pravidel prakticky bezmyšlenkovitě, bez pokusů je obcházet, je možno opatrně, kontrolovaně nabízet určitý stupeň volnosti. Zkušenosti se psy však ukazují, že napravený pes je vždycky jen napravený a musí se počítat s vysokou pravděpodobností selhání v zátěžové nebo prostě jen nové situaci (aneb čím jednou hrnec navře, tím je už vždycky cítit). U psů to nemusí být zásadní problém, psi nejsou nikdy plnoletí a za jejich chování nese odpovědnst majitel a pokud má tento dost rozumu a důslednosti, mohou být oba (majitel i napravený pes) se sebou navzájem spokojeni po celý společný život.

Ovšem do nápravy lidí se montují hlupáci typu psychložky Michaely, takže prakticky nedostanou šanci si vštípit pravidla společenského soužití a není způsob, jak těžce narušené jedince držet celý život když ne od kuratelou, tak tedy alespoň je monitorovat a včas zasáhnout a korigovat nežádoucí jednání.

V tomto směru se mi líbí americký model, kdy si mladý delikvent může vybrat mezi vězením a službou v armádě. Je jasné, že to nepomůže všem a určitě je nezanedbatelné procento těch, kteří fungují v armádě, ale selžou v civilním životě, ale i tak je to smysluplnější, než nekoncepční český způsob spoléhání na nějakou spontánní nápravu v reakci na laskavé pochopení.

Ač delší článek, dobře napsané. Je mi z toho též špatně.

Na otázku, zda pomáhat nebo se nezajímat, dle mého názoru neexistuje jednoznačná odpověď. Ona je totiž otázka, komu je tady potřeba opravdu pomoci, a řekla bych, že ty děti to nejsou, tahle katastrofa je jenom konečný důsledek jednání těch, kteří nad dětmi drží "ochrannou ruku". (Nemůžu si pomoct, ale jedna v dobře mířená facka kolikrát zastane tisíc slov...).

Zajimave cteni. Bohuzel tak dlouhe, ze jsem v pulce skoncil.

Ač skvěle napsaný článek, je mi z něj nějak šoufl...

Bohužel je to ryzí pravda a realita. Díky za přečtní.