„Pasťákům“ se dnes říká domov či výchovný ústav. Co se však změnilo uvnitř?

„Zachraňovat můžeme člověka, který nechce zahynout. Ale když jde o povahu natolik zkaženou a zvrhlou, že zkáza se jeví jako spása, co potom zbývá?“ (Lev Nikolajevič Tolstoj)

Jsou to často otřesné příběhy. Osudy dětí, jejichž výchovu přebírají výchovné ústavy. Patrika otčím za trest přivazoval ve sklepě, mlátil ho, až mu jednou zlomil ruku a přerazil mu nos. Máriovi bylo sedm let, když jeho rodiče vařili doma pervitin a v rauši mu jej dávali ochutnávat. Daniela ve dvanácti vytáhla sociálka z kontejneru, trvalo týdny, než ho v ústavu odvšivili. Jaroslavova matka zmizela hned po porodu, otec je čtrnáctkrát trestaný recidivista, celý život ho vychovávala babička.

Zločinec nebo oběť?

Jenomže Jaroslavovi je dnes sedmnáct a babička z něho má strach, okrádá ji, tyranizuje a fyzicky napadá. Z Daniela je feťák potulující se neznámo kde, už více než rok je na útěku. Patrik má na svědomí šikanu a těžké ublížení na zdraví. Mário si odpykává dvouletý trest ve věznici pro mladistvé. Jak má laická veřejnost vnímat tyto předem ztracené existence? Jako politováníhodné oběti osudu, nebo jako bezcitné zrůdy patřící za mříže? „Trefná se zdá být metafora s opuštěným psem. Osvojíme-li si psa z útulku, také ho budeme nadměrně opečovávat, budeme ho litovat a donekonečna omlouvat jeho prohřešky. Vždyť si toho tolik zažil! Ale co až začne být nebezpečný našim dětem? Co potom? Co uděláme? Má vůbec smysl hledat dobro tam, kde pod tíhou nesmírného utrpení muselo být potlačeno a zahubeno?“ pokládá si řečnickou otázku psycholožka Michaela, která pracuje v diagnostickém ústavu.

Chovanec a pedagog

Okresní soud v Domažlicích poslal před časem do vazby tři mladíky ve věku od 16 do 17 let, které policie obvinila z pokusu o vraždu vychovatele ve výchovném ústavu v Hostouni na Domažlicku. Jedná se o chovance zařazené na odloučené zařízení Medvědí kámen, které funguje jako terapeutická jednotka. Chovanci zde mají volný pohyb, v oknech nejsou žádné mříže, areál není oplocen a ani vjezdu auta nebrání žádná brána nebo závora. Obvinění mladíci tvrdí, že šlo o legraci.          

Smrt vychovatele

Když před třemi lety ve výchovném ústavu v Králíkách na Orlickoústecku bodl v noci čtrnáctiletý chovanec vychovatele šroubovákem do krku a vzápětí s o rok starším kamarádem skopal ze schodů jeho kolegyni, která mu běžela na pomoc, vyzýval tehdejší ministr školství Marcel Chládek k legislativním změnám vedoucím k větší ochraně pedagogů. Uvažovalo se, že pedagogové dostanou status veřejného činitele.  Neuplynul však ani rok a výchovný ústav v Králíkách byl uzavřen. „Ministerstvo, inspekce i ochránkyně práv Anna Šabatová se shodly na tom, že se v zařízení s dětmi špatně zachází,“ zdůvodňovala tenkrát tento krok mluvčí ministerstva školství Klára Bílá.

Špatné zacházení s chovanci

Ve výchovném ústavu v Chrastavě na Liberecku v roce 2016 inspekce zjistila, že jsou zde porušována práva dětí tím, že pobyt chovanců mimo ústav i možnost přidání při jídle jsou vázány na hodnocení jejich chování. I přes širokou podporu vedení obce i místních obyvatel ředitelka ústavu pod tlakem rezignovala. K nápravě byla povolána dlouholetá ředitelka diagnostického ústavu v Brně, Soňa Cpinová, která je známa tím, že je pro ni na prvním místě zájem dítěte. Brzy po jejím nástupu byl patnáctiletý chovanec ústavu tak agresivní, že musel strávit noc v policejní cele. Místo potrestání ho nová ředitelka s pětatřicetiletou praxí v práci s ohroženými dětmi pustila na vycházku. Chlapec se z vycházky nevrátil a s dalším komplicem pak kradl v libereckém supermarketu. „Dodržujeme pouze zákon tak, jak je platný. Musíme mít stále na paměti, že to jsou děti ve školském zařízení a jejich chování má nějakou příčinu, na níž se snažíme přijít a pomoci jim najít cestu k bezpečnějšímu dospívání," řekla k incidentu Cpinová. A zase stejný scénář: šetřením inspekce MŠMT bylo zjištěno, že v ústavu byla porušována práva dětí, a výchovný ústav byl - jak jinak - uzavřen. “Chovancům se nelíbí, že se o nich hovoří jako o sexuálních násilnících, ne-li vrazích. To oni skutečně nejsou," vysvětlovala tenkrát ministryně školství Kateřina Valachová. A ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová se rozhořčovala nad tím, proč jsou tyto děti do ústavů vůbec umísťovány. „V Chrastavě zřejmě téměř žádní mladiství zločinci nebyli. Je na čase se podívat na to, proč tam vůbec ty děti jsou. Chceme zjistit důvody, proč jsou do takových ústavů umisťovány.“ Možná stojí za zmínku, že v lednu 1998 došlo v Chrastavě k vraždě vychovatelky. Vraždil tehdy sedmnáctiletý Dominik, chovanec výchovného ústavu. Jednu z vychovatelek brutálně ubil masivním samorostem, druhé způsobil těžká poranění s trvalými následky. Vraždil, protože se snažil z ústavu utéct. Osmačtyřicetiletá vychovatelka byla podle soudu zabita surovým a zvlášť trýznivým způsobem. Dominik za to v roce 1999 dostal osm let vězení v nejtěžším typu věznice. Ale o tom se dnes nemluví.

Proč tam ty děti vůbec jsou?

Do výchovných ústavů pro mladistvé jsou posílány děti, které mají za sebou závažnou trestnou činnost majetkového charakteru, loupežná přepadení, zneužívání návykových látek, sexuální delikty, záškoláctví, ublížení na zdraví apod. „Rozmístění dětí do jednotlivých zařízení po republice neprobíhá podle závažnosti poruchy chování ani podle lokace či naplněnosti ústavů. Je to vyloženě o dobrých vztazích ředitelů, kurátorů a soudců. Je tu vytvořeno téměř až korupční prostředí. Každý ředitel si hlídá, aby měl plný stav, a tak se pořádají dny otevřených dveří, během nichž se ústavy vyloženě podbízí,“ prozrazuje kurátor pro děti a mládež Martin a uvádí několik případů z praxe. „Můj mandant svázal mladšího bratra do kozelce a snažil se mu pohlavním údem proniknout do konečníku. Jiný měl sexuální styk s mladší, nezletilou sestrou. Dalšího kluka jsme umísťovali za pokus o znásilnění spolužačky. Aby si člověk udělal obrázek: v jednom výchovném ústavu koupili klientům terária s osmáky, jenže tyto děti začaly zvířatům stříhat tlapky a pálit jim oči cigaretami. Jinak jsou to vesměs opakované krádeže, distribuce OPL, loupežná přepadení, agresivní napadání spolužáků a šikana.“ Pro ředitele výchovných ústavů není důležité, jestli děti zde umístěné dosahují žádaných reedukačních výsledků, ale pouze aby byl na veřejnosti zachován trvalý kladný náhled na tato zařízení. Jen tak ústavu nehrozí uzavření, mimořádné události jsou proto zametány pod koberec. Výchovné ústavy jsou zpravidla zřizovány v odlehlých regionech s nízkou zaměstnaností, kde pak patří mezi největší a mnohdy jediné zaměstnavatele v okolí a de facto živí desítky rodin. Není tedy divu, že zaměstnanci těchto zařízení, přestože nejlépe vědí, co se v ústavech děje, nejsou ochotni tyto informace zveřejňovat a riskovat tak, že přijdou o pravidelný příjem. „Speciální školství, pod jehož gesci výchovné ústavy spadají, je velmi lukrativní byznys s velkými finančními možnostmi. Váží se na něj desítky neziskových organizací, jež pomocí nejrůznějších dotačních programů odklánějí veřejné prostředky do soukromých rukou. Přitom výsledky jejich činnosti jsou zcela minimální, nebo jsou jednoduše vylhané,“ tvrdí Radek, který pracoval ve výchovném ústavu devět let jako mistr odborného výcviku.

Za vším hledej finance

Nadstandardní finanční prostředky vynakládané na činnost výchovných ústavů spadajících přímo pod MŠMT jsou v kontrastu s podporou běžných základních a středních škol, v nichž získat byť jen minimální obnos nad rámec výuky je často neřešitelný problém. Vzniká tak hořká pachuť z toho, že stát na úkor normálních dětí upřednostňuje mladistvé násilníky a delikventy. „V ústavu mají klienti navyklí na život v nadstandardu vše zadarmo. Když není po jejich, začnou rozbíjet nábytek a verbálně vyhrožovat. Vždycky dosáhnou svého, protože ústav nemá jiné možnosti, než s nimi vyjednávat. Veškeré represivní nástroje byly odbourány. Místo náležitého trestu se s nimi neustále jezdí po výletech a ústav zaplatí veškeré výdaje včetně vstupného, stravy či ubytování. Zatímco mým dětem doma musím každý školní výlet, exkurzi či pomůcky do vyučování hradit ze svého,“ posteskne si Radek.

Návrat do života

„V levé zásuvce psacího stolu měl ředitel fotografie pěti kluků z šesti set propuštěných, kteří získali maturitu, a čtyři děkovné dopisy od chovanců, kteří měli pocit, že se jeho zásluhou změnili k lepšímu,“ píše se v knize z prostředí výchovného ústavu s názvem Vezmu sekeru, podle níž byl natočen celovečerní film Zámek nekonečno. Ani třiatřicet let od vydání románu se ta čísla příliš lišit nebudou. Statistika, kolik dětí se v ústavech podaří převychovat a začlenit do normální společnosti, totiž neexistuje. A ani existovat nemůže. Důvod je prostý, po dovršení zletilosti se klient ústavu ze dne na den stává svobodným občanem, který nemusí nikam docházet a není nikým dozorován. „Ačkoli to bylo včera ještě nezaopatřené dítě užívající například denně deset prášků na zklidnění nebo mladík závislý na tvrdých drogách - což není žádná výjimka - v den svých osmnáctin prostě zmizí a tím o něm veškeré zmínky končí,“ vysvětluje kurátor Martin. Ve zmíněné knize Petra Novotného, jenž byl dlouhá léta ředitelem Výchovného ústavu pro děti a mládež v Boleticích nad Labem, si hlavní postava čte ve volném čase Camuse nebo Lermontova. „To dnes působí spíše jako sci-fi, takový člověk se do výchovného ústavu nedostane. Současní klienti jsou zpravidla komplexně zatíženi jak genetickou výbavou, tak životem v nepodnětném prostředí a zanedbanou výchovou. Jejich inteligence je často na tak nízké úrovni, že jsou schopni uvažovat jen v horizontu několika minut. Mnozí jsou na hranici negramotnosti, další zase neumí v patnácti letech poznávat hodiny. V současné společnosti tak prakticky nemohu obstát a jsou nuceni uchylovat se k trestné činnosti,“ přiznává klinická psycholožka Michaela.               

Bez mříží stále na útěku

„Věděl, že jediná cesta z ústavu jde z otevřených dveří. Další východy a okna byly pokryty mřížemi,“ uvádíme další citaci z výše zmíněného románu. Paradoxem je, že ve výchovných ústavech dnes už žádné mříže nejsou. Ani tam být nesmějí. A tak zoufalí rodiče volají do ústavů, ať tam jejich drogově závislé a prostitující děti nějak zadrží. Marně. Dítě má totiž podle metodiků právo na útěk. „Vezměte si, že dítě je traumatizováno už jenom tím, že v ústavu je a pokud je v nějakém stresu, tak reaguje emočně, a to buď agresí, nebo útěkem. To jsou normální děti, akorát, že mají nějaký problém,“ ospravedlňuje maření soudního nařízení Soňa Cpinová, dlouholetá ředitelka diagnostického ústavu v Brně.

Chovanec útěk jen oznámí

Jak těžké je tedy z výchovného ústavu utéci? „Nemáme právo na dítě sáhnout, navíc tu nejsou mříže, takže mi víceméně oznámí, že jde na útěk, a odchází. Stávají se případy, že se kluk za dva dny sám nahlásí policii na druhé straně republiky a my si pro něho na náklady státu musíme přijet. Chlapce to nestojí ani korunu, a ještě se nám vysměje, že mu děláme taxík. Jindy zase vezeme kluka na pervitinu, který se snaží rozbít okýnko a vyskakuje nám za jízdy z auta. To je pak člověk jednou nohou v kriminále, takže mu radši zastaví a nechá ho znova utéct,“ říká Iveta, jež pracuje ve výchovném ústavu už čtrnáct let jako vychovatelka. Kvalitu výchovné péče měří ministerstvo školství počtem dětí v jednotlivých zařízeních a hlavně útěkovostí. Utíká-li drogově závislé dítě z ústavu, kde nejsou mříže ani zamknuté dveře, kde na ně vychovatel nesmí sáhnout, považuje se to za pochybení pedagogického sboru.

Realita státem převzaté výchovy

Když případ dojde tak daleko, že je dítě soudně odebráno z patologického rodinného prostředí a je umístěno do vhodného zařízení pro výkon ústavní výchovy, stát se ho snaží od všech negativních vlivů izolovat a převzít zodpovědnost za jeho zdravý osobnostní rozvoj. „Realita je však taková, že klienti mohou z ústavu jezdit každý víkend domů na dovolenku. Že se na dovolence s rodinou prakticky nesetkají a vracejí se po třídenním flámu ve zbídačeném stavu, to nikdo neřeší. Nezřídka doma také něco ukradnou. Navíc se snaží do ústavu navést co nejvíce marihuany, a protože vychovatelé nemůžou provést osobní prohlídku, aby nenarušili důstojnost dítěte. Když bude mít chovanec v trenkách sáček s pervitinem, nikdo nemá právo se mu tam podívat. Ale podle někoho je to asi v zájmu dítěte,“ povzdechne si Iveta, podle níž by problém vyřešilo plošné testování před dovolenkami.

Drogy součást všedních dnů

„Jako matka bych chtěla mít přehled, zda má moje dítě v těle nějakou drogu. Ředitelé ústavů však toto odmítají, a tím zakrývají a vlastně podporují jejich závislost. Čím větší počet chlapců je mimo ústav, tím nižší jsou provozní náklady, což ředitelům vyhovuje. Máme teď u nás dva kluky, kteří na dovolenkách pravidelně vykrádají hospody a trafiky. Stíhá je policie, kluci se tím dokonce chlubí. Jakmile si však odbydou v zařízení dva týdny, pouštíme je zase na dovolenku. Zpráva pro OSPOD (orgán sociálně právní ochrany v místě bydliště dítěte pozn. redakce) pak vypadá téměř až idylicky - dítě jezdí stabilně domů a je v pravidelném kontaktu s rodinou.“ Medvědí službu všem ústavům zajišťujícím u nás převýchovu nezvladatelných dětí, které fetují, kradou nebo páchají násilnou činnost, prokázal v roce 1991 film Filipa Renče: Requiem pro panenku. Ten na čtvrt století dopředu učinil ze všech pedagogů, zdravotníků a ošetřovatelů v očích společnosti nelidské zrůdy, zatímco z chovanců nevinné, každodenně týrané oběti zvráceného systému.

Denní program chovanců

Jak tvrdý je režim ve výchovných ústavech, kdysi tak libozvučně nazývaných polepšovnami? Výchovné ústavy pro děti do 15 let jsou dnes dokonce umně pojmenovány jako dětské domovy se školou. „Ráno před praxí se na šatně vždycky zhulíme, aby nám to líp ubíhalo. Odpoledne pak hrajeme na play-stationu, koukáme na televizi nebo si jdeme zacvičit do posilovny. Když máme splněno, každé dvě hodiny chodíme s vychovatelem kouřit. Někdy mám samostatnou vycházku, flákám se po obci, sem tam vlezu někomu do zahrady a snažím se splašit trávu. Bez ní se to v pasťáku nedá vydržet,“ popisuje sedmnáctiletý Tomáš, chovanec výchovného ústavu ve střední Moravě, kterému byla soudem uložena ochranná výchova. Přestože má na svém kontě bezpočet útěků, výkonu trestu odnětí svobody se stále úspěšně vyhýbá. „Soudy nechtějí mladistvé zavírat, a tak vrší podmínku na podmínku, nebo udělují stovky hodin obecně prospěšných prací, o nichž předem vědí, že je chovanci stejně vykonávat nebudou. Dávají jim tak bohužel jasný signál, že jim v životě všechno projde a že na ně nikdo nemá páky. Je logické, že pak ve své trestné činnosti pokračují směle dál,“ upozorňuje kurátor pro děti a mládež Martin.

Trestat nebo chválit?

Jakými prostředky se tedy pedagogové v ústavech snaží dosáhnout požadované změny v osobnostním vývoji dítěte? Výkon ústavní výchovy je vymezován vyhláškou 109/2002 Sb., v níž je uvedeno, že na základě výchovného opatření je za nevhodné chování možno snížit měsíční kapesné až o jednu třetinu. Stejně tak lze v souladu se zákonem zakázat dítěti dovolenku. „Státní zástupci však patrně stojí nad všemi zákony, protože v těchto případech nepochopitelně brání plnému uplatnění tohoto zákona. V praxi to pak vypadá asi tak, že chovanec vulgárně uráží a agresivně napadá pedagoga, záměrně rozbíjí majetek zařízení nebo uvnitř ústavu užívá omamné psychotropní látky a nejvyšší trest, jenž ho může potkat, je zákaz hraní play-stationu. Nakonec vám ještě státní zástupce vyhrožuje, že ve výchovném ústavu udělujete víc záporných výchovných opatření než kladných. A používat slovo trest je zcela nepřípustné, to dnes pedagog nesmí na veřejnosti vůbec vyslovit,“ usmívá se ironicky Radek.

Nákup klidu a pořádku

Tak jako mohou být udělena výchovná opatření záporná, umožňuje zákon 109/2002 Sb. udělovat také výchovná opatření kladná. „Někdy si společně s výplatou vydělám až dva tisíce měsíčně. Někteří vychovatelé se mi snaží zalíbit a dávají mi peníze třeba za výtvarnou činnost. Vychovatelka něco vyrobí, já se pod to podepíšu a navrhne mi za to finanční odměnu. Ono to pak na oko vypadá líp. Jindy dostanu peníze, že jsem reprezentoval ústav v ping-pongu. Vlastně si mě tak kupují, abych jim tam nedělal peklo,“ zamýšlí se Tomáš, který se v loňském roce neúspěšně léčil ze žloutenky typu C, nemoci narkomanů, jejíž léčba vyjde i na čtvrt milionu korun. Předtím absolvoval epizodní odvykací pobyt na psychiatrické léčebně - ten je možný pouze se souhlasem dítěte. „Nejdřív mě poslali na detox do Opavy, ale vydržel jsem tam jenom tři dny, protože se tam nemohlo kouřit. Když jsem se léčil z céčka, tak jsem nefetoval, ale o letních prázdninách jsem do toho znova spadnul,“ vysvětluje bez výraznějších emocí Tomáš.

Výlet do neznáma

Výchovné ústavy si dnes v souladu s odklonem od archaického eufemizmu polepšovna už nedávají za cíl děti převychovat. Podle nové metodiky mají svým klientům zajišťovat bezpečné prostředí k překlenutí fáze mezi dětstvím a dospělostí a snaží se je připravit do života. Pořádají se pro ně sportovní soutěže, jezdí se po výletech, na vodu, do aquaparků, na motokáry nebo na hory.

„Každý pobyt mimo ústav se snažíme pořádně si užít. Je tam více volnosti, vychovatelé to nemůžou uhlídat, takže si několikrát denně zahulíme. Někdy se podaří udělat i nějaké prachy nebo chlast. Co se stane na výletech, vychovatelé většinou ututlají, aby si vedení náhodou nemyslelo, že to nějakým způsobem nezvládli,“ popisuje Tomáš.

„V zimě se jezdí na lyžařský výcvikový kurz, přes léto pak na dva týdenní prázdninové pobyty. Kdyby však člověk viděl alespoň náznak vděku. Jednou po skončení výletu klienti utekli vychovatelům, a ještě několik dní poté se po nocích vraceli vykrádat chaty do kempu. Jindy se v lese schválně najedli jedovatých hub a skončili na JIPce,“ nepřímo potvrzuje Tomášova slova vychovatelka Iveta.

Prodělečný podnik

Měsíčně stojí stát výchova jednoho chovance přes čtyřicet tisíc korun. „Ke zrušení ústavní výchovy dochází jen ojediněle. Jakousi zvláštní logikou se k tomuto kroku přistupuje - ne když se dítě takzvaně polepší - ale jen když je dítě dlouhodobě na útěku a ústavní výchova je vyhodnocena jako neúčinná. Pak se pustí domů, nebo si sežene potvrzení o tom, že pracuje, a je mu vyřízena dlouhodobá dovolenka,“ vysvětluje běžnou praxi Martin.

Obrácené priority

V roce 1984 byly chovancům pod záminkou prevence šíření vší holeny hlavy (protože byli snadněji rozpoznatelní, jejich vzhled jim překážel v útěcích). Po zachycení si každý musel náklady na dovoz do zařízení uhradit. Všude byly mříže. „Času měl dost, byl potrestán pěti dny samotky. Věděl, že prokurátor s délkou izolace souhlasil,“ dočteme se také v románu Vezmu sekeru. Dnes jsou nad dětmi v ústavech roztažena mohutná ochranitelská křídla státních zástupců, kurátorů, ombudsmanů, psychologů a etopedů, jejichž tlak na komfort a pohodlí klientů (skryté pod mantrou tzv. práv dětí) se neustále zvyšuje, ať už se jedná o přístup k internetu, mobilnímu telefonu, neomezování volného pohybu, demontování mříží, rušení izolačních místností, které dobře sloužily při tenzích a agresivních stavech k jejich bezpečnému zklidnění, nebo ke zdravotní izolaci dětí po útěku až do lékařského vyšetření a potvrzení jejich bezinfekčnosti.

Neznalost reality jejich ochránců

„Člověk nabývá pocitu, že všechno, co trochu fungovalo, se ruší. Těžko vysvětlovat těmto rádoby odborníkům, kteří o skutečné práci s dětmi s poruchami chování nevědí zhola nic, že internet slouží klukům jen k domlouvání další trestné činnosti či plánování útěků. Volný pohyb zase jen k tomu sehnat někde trávu a v tajnosti se zhulit. Tyto děti mají jednu vzácnou vlastnost, a to že přesně vědí, kde a na co si stěžovat. Stačí jedna stížnost od chronického lháře a manipulátora, která okamžitě rozpohybuje vyšetřovací aparát, jenž staví udání od mladého delikventa nad slovo dospělého, zpravidla vysokoškolsky vzdělaného pedagoga. Státní zástupkyně jim rozdávají svá telefonní čísla, a dokonce je vybízejí, aby si na pedagogy v případě potřeby stěžovali,“ posteskne si Iveta. V některých zařízeních jsou chovanci s prokázanou infekčností na pohlavní a jiné choroby, jako jsou žloutenka, kapavka nebo syfilis, zařazováni do kuchařských oborů. Běžně pak vykonávají praxi v zaměstnanecké kuchyni, někdy dokonce i v externích pracovištích, tzn. ve veřejných restauracích. K nákaze dochází převážně na útěcích a dovolenkách užíváním tvrdých drog, popřípadě dětskou prostitucí. Z pohledu ochránců práv dětí však nelze tyto klienty z důvodu jejich nemoci diskriminovat neumožněním přístupu ke vzdělání.

Představy o dospělosti

V knize Petra Novotného se dva ze tří hlavních hrdinů nakonec vrací polepšení zpět do života. A jak si svoji budoucnost po dovršení osmnácti let představuje chovanec Tomáš? Co mu vlastně pobyt v ústavu dal? „Byla to pakárna, celé mládí po ústavech, teď konečně začne život. Většina kámošů z pasťáku už sedí, ale já tak nechci skončit. Taky nemíním někde pracovat jak konina za patnáct tisíc. Budu dělat peníze, dealovat málku a perník. Mám dobré zdroje, myslím, že se o sebe dokážu postarat,“ usmívá se.

Evropské pojetí humanity

Dnes mohou mladiství chovanci s tichým souhlasem ředitelů v ústavech vesele kouřit, zatímco jejich vychovatelé se pod hrozbou sankcí zbaběle krčí u popelnic. Nezletilým pachatelům kriminálních deliktů poskytujeme odbornou psychoterapeutickou péči. Urputně bojujeme za práva osob ve výkonu trestu odnětí svobody, zatímco o oběti jejich činů se nikdo nezajímá. Nedokážeme dnes absolutně dohlédnout následky kroků naší současné společnosti, v níž je za dvojnásobnou nájemnou vraždu pravomocně odsouzený recidivista oslavován jako národní hrdina, o němž jsou u nás točeny filmy. Jakou budoucnost má Evropa, kde hajlující sedmasedmdesátinásobný vrah vyhrává soudní spory s norským státem, že jsou mu ve vězení upírána práva? Evropské myšlení bude muset v následujících desetiletích projít výraznou proměnou. Idea, že kulturní vyspělost a bezbřehá humanita západní civilizace nám zajistí světový pořádek, bezpečí a rovnováhu, je dávno překonána. Už z darwinistických teorií je známo, že organizmus, který se nebrání, umírá.

Jedna velká tragická lež

„Na pedagogických radách chválíme klienta, jak je hodný a snaživý - zatímco on o víkendu vykradl na dovolence šest objektů. Zdi na chodbách, po nichž denně procházejí násilníci, fyzicky napadající vlastní matky, delikventi okrádající svoji rodinu a věčně zhulení feťáci, jsou pomalovány pohádkovými postavičkami jako v mateřské školce. Nástěnky jsou plné uměle naaranžovaných fotek. Jen to hlavní se nikde nedozvíte. Všechno je to jedna velká, tragická lež. Výchovné ústavy jsou však pouze obrazem toho, jak funguje současná společnost,“ dodává Radek.

Pomáhat, nebo se nezajímat?

Co ale dělat s dětmi, kterým stát nabízí pomocnou ruku a oni mu do ní na oplátku soustavně plivou? Co s drahými ústavy, které produkují pouze nekvalitní, bezcenný materiál? „Možná, že se přece jen málo snažíme. Za každý lidský život stojí za to bojovat. Naše společnost stojí na křesťanských hodnotách a je povinností každého z nás pomáhat bližnímu svému, přestože je to mnohdy obtížné a vyčerpávající. Výchovné ústavy mají smysl, díky nim se tyto děti netoulají po ulicích. A hlavně nikdy nevíte, kdy se v člověku něco obrátí. Je velmi důležité tomu nepřestávat věřit,“ dodává optimisticky psycholožka Michaela.