Živíme-li v dětech hloupost odstraňováním překážek, budeme sklízet aroganci a pohrdání
"...chci řešit náhradu škody, a proto Vás žádám o možnost sestavení splátkového kalendáře. Svůj dluh vůči Vám začnu umořovat po nepatrných částkách už teď po dobu VTOS a pak okamžitě, jakmile budu na svobodě. Prosím o odpuštění, změnila jsem svůj přístup k životu a ráda bych začala znovu a jinak.“ Světlá nad Sázavou, 29. dubna 2019.
Dojemný příběh osobnostní změny a nápravy jednoho téměř ztraceného lidského života, který v očistci došel pokání. Ale proč až teď… po tolika letech… kdy jsem na celou věc už skoro zapomněl?
Co člověka na takovém dopisu z vězení zarazí? Nápadně úhledné písmo, hlavička, jednací číslo, úplná absence pravopisných chyb. A pak mi to docvaklo! Bože, kolik jen jsem takových dopisů za svůj život sám napsal! Holce se blíží propuštění, možná žádá o prominutí zbytku trestu, takže pro soud bylo třeba opatřit důkazy o její duševní nápravě. Nakluše vězeňský psycholog, pod jeho vedením děvče sepíše kajícný text, nad nímž nezůstane jedno oko suché. Soudcovské kladívko vše odklepne a naše vězeňství vykáže zase vyšší procento úspěšnosti resocializace.
Velmi podobný pocit všudypřítomné lži mám také z dění v našem školství. Minulé pondělí mě při čekání na vlakovém nástupišti ohromil jásot deváťáků, ke kterým čerstvě dolétla zpráva, že jsou přijati na vysněné maturitní obory. „Z naší třídy se dostali úplně všichni! Na přijímačkách jsem skončila sedmnáctá. Z kolika? Z devatenácti. Kolik brali? No, asi třicet,“ křičí do telefonu zmalovaná dívka, co vypadá, že neumí dopěti napočítat. A všichni se radují. Z dětí jsou středoškoláci. Rodiče se tetelí hrdostí a roní slzy dojetí na absolventských plesech. Základky vykazují nadprůměrnou procentuální úspěšnost. Ředitelé středních škol do poslední chvíle loví i ty nejposlednější lůzry, aby své škole zajistili dostatečnou naplněnost. Je čas si vzájemně pogratulovat!
Jen ministerstvo školství z toho má zamotanou hlavu. Už jsou tam... na maturitních oborech… vzdělanost národa statisticky roste. Jenže jak to teď vymyslet, aby tu povinnou státní maturitu aspoň někdo udělal? Odložit ji každý rok o rok? Nebo ji zrušit úplně? Jak se z toho nejlíp vylhat? Moc mě baví debaty nejrůznějších odborníků a metodiků: Učitelé trpí syndromem vyhoření! Pomůžu jim pravidelné supervize a sebevzdělávání! Učitel musí umět zaujmout! Žáci jsou přetěžováni! Učme se od Finů a od Slovinců! Novelizujme Rámcový vzdělávací program! Přidejme učitelům, ať ještě chvíli vydrží mlčet!
Jako když vám na domě hoří střecha a vy místo hašení natíráte fasádu na růžovo a chlubíte se kolemjdoucím sousedům. Hlavně nepohlédnout pravdě do očí. Občas s chutí pozoruju děti z obce na jejich ranní cestě do školy. Jakési ponuré procesí duchů ploužících se za sebou v třicetimetrových rozestupech s hlavami skloněnými do dlaní. Nikdo nemluví, nikdo nevzhlédne k nebi, okolní svět jako by pro ně neexistoval. Mentální vyspělost dnešních náctiletých vůbec neodpovídá jejich biologickému věku. Nás v jejich letech zajímaly sex, drogy a rock'n'roll - oni honí panáčka po displeji.
Člověka ve výkonu trestu (dnes už se dokonce ani nesmí říkat vězeň) nenapravíte tím, že mu v kriminále vytvoříte komfortní prostředí a budete za něj žehlit jeho průšvihy. Možná ho změníte tím, že mu jasně ukážete hranice, které překročil, a dáte mu pocítit důsledky jeho činů. A podobně je to i s dítětem ve vzdělávacím systému. Naše dorůstající mládež ve školních škamnech je tak zpohodlnělá a vzdálená realitě, že snad ani nemůže chápat význam vzdělání v životě člověka. A my hledáme tisíce výmluv, proč od dětí nic nechtít. Umetáme jim jejich cestičku ke štěstí, vláčíme je po poradnách a chodíme si stěžovat na rodičovské schůzky. Vzýváme alternativní školství, které odstraňuje známkování, aby se nepoznalo, že děti jsou líné a nevychované. Preventivně odstraňujeme z cesty síta, která mají ukázat pravdu. Víc než prospěch nás zajímá, kam vezme škola děti na výlet. Když žák necítí obavu, že propadne, nebo že se nedostane na školu, těžko ho něco motivuje k činnosti. Zkuste pak zaujmout pro literaturu někoho, kdo nikdy nepřečetl knihu a ani to neplánuje.
Svrhněme konečně z piedestalu tu pokřivenou Rousseauovu ideu, že v dětech je pouze dobro. V každém je kousek Kaina i kousek Ábela. Člověk dospěje k pokoře porážkami a zklamáním. Zlo nepřichází odnikud zvenčí, ale je ukryto uvnitř nás. Živíme-li v dětech hloupost odstraňováním překážek, budeme sklízet aroganci a pohrdání.
Jiří Klabal
Vzkaz v lahvi
V pravé poledne předák vyhlásil pauzu na oběd. Franz usedl na okraj hluboké jámy a zakousl se do namazaného chleba. Ostatní dělníci odešli do místní hospody na teplé jídlo. On však zůstával raději sám. Nevyhledával společnost.
Jiří Klabal
Generace velkejch snů
"Ztrácím veškerou naději v budoucnost svého národa, až mládež převezme moc do svých rukou. Naše mládež je neukázněná, nesnesitelná, nestálá – jednoduše hrozná."
Jiří Klabal
Dno
S blížícím se večerem fronty u pokladen neslábly. Martě dokonce připadalo, že počet lidí v řadách je hodinu od hodiny vyšší. Byla na to zvyklá, svoji stereotypní práci dělala bez zapojení mozku už takřka automaticky.
Jiří Klabal
Grand Canyon
Některé východní filozofie věří, že si duše sama vybírá své rodiče, že si sama vybírá tělo, do něhož se narodí. Pátravě bloumá kosmem a trpělivě hledá kam, jak a kdy se stane hmotnou součástí světa.
Jiří Klabal
Misantrop
Časně ráno, zatímco celé okolí ještě blaženě spalo, jsem zatoužil po čerstvém vzduchu. V úporném bezčasí, kdy se dny táhnou jeden jako druhý a člověk jako by nežil, jsem se potřeboval nadechnout. Utéct někam daleko pryč od lidí...
Jiří Klabal
Svatá země
Stovky nervózních pasažérů pobíhaly s kufry a batohy v rukou po přeplněném nádraží. Zmateně se motaly mezi sebou, marně hledajíc správný vagon.
Jiří Klabal
Ve stínu duhové svastiky
Hákový kříž, pentagram, duhová vlajka, umrlčí lebka, machometánský půlměsíc, slza na tváři vraha, Z na okupačním tanku – za každým z těchto symbolů se skrývá fanatická ideologie. Jak ale v dnešní době vnímat symboly?
Jiří Klabal
Třináct etap na konec světa
„Poutníku, tvé stopy jsou cesta, již svou chůzí utváříš...“ Na lavičce před albergue, hostelem pro poutníky, ve španělském San Juan de Villapanada se setkáváme s Jordim, zarostlým dezignérem z Barcelony.
Jiří Klabal
Kolik aktuálně stojí litr lidského života?
„Vojáky blízkost smrti alespoň na krátký čas udělala lepšími, očistila je.“ Nám se dnes přiblížila válka, která smrt nese jaksi nedílně s sebou...
Jiří Klabal
Mezi poli – mezi póly
Zkřehlou zimní krajinou kráčel muž. Cestou mezi poli, ranním mrazem ztuhlou na kámen, místy prokládanou bílými oky zamrzlých louží. Oslepován vycházejícím sluncem mířil vstříc novému dni.
Jiří Klabal
Hodnotná literatura nemá za úkol čtenáře pobavit, říká pedagog
V letech, kdy byli školou povinní, louskala dnešní střední generace s větší či menší nechutí řadu knih, které jim stanovili češtináři v rámci povinné četby.
Jiří Klabal
Jak se pozná dobrá škola?
V lokální facebookové skupině se nedávno horlivě diskutovalo o kvalitě jednotlivých škol zřizovaných městem. Sešly se tam desítky pohledů odborníků na slovo vzatých, rodičů dětí školou povinných...
Jiří Klabal
Rok 2021? Krize autority a úkrok doprava
Astrologové předpovídají, že v tomto kalendářním roce nebudou hvězdy a planety vytvářet příliš výbušné konstelace, a proto se budeme mít výrazně lépe než v letech předešlých.
Jiří Klabal
Pouť je cesta k sobě samému (Santiago de Compostela)
Rozprava a zamyšlení nad desetidenní 280 kilometrů dlouhou pěší poutí z portugalského Porta k hrobu jednoho z dvanácti apoštolů, svatého Jakuba Staršího, ve španělském poutním městě Santiago de Compostela.
Jiří Klabal
Za plotem rybníka
Za plotem rybníka bylo slyšet hlasy cyklistů, které nejprve jako jemné nezřetelné zvuky pronikaly odněkud z dálky, přibližovaly se, aby u rybníka dosáhly vrcholu a postupně zase slábly a mizely v prostoru.
Jiří Klabal
Možná tenkrát jen lehce pršelo
„Táhla jsem už králem?“ „Řek bych, že ne.“ „Strašný! Už si nepamatuju, ani co bylo před chvílí.“ „Tu rošádu klidně udělejte, taky si nejsem jistý. Těšíte se na zítřek?“
Jiří Klabal
Stezka orlích hnízd
Chujowa Górka. Tady začíná cesta. Místo, kde byla v dubnu 1944 exhumována a následně spálena těla deseti tisíců vězňů, usmrcených v koncentračním táboře Plaszow a během vyklízení krakovského ghetta.
Jiří Klabal
Je dovoleno nepokleknout na pohřbu své matky?
Aniž bychom to vnímali, bez toho že bychom si to nějak zvlášť uvědomovali, od chvíle, kdy opouštíme svět dětství, kdy přestáváme být jen ostrovem sami pro sebe a začleňujeme se do společnosti, řídí naše kroky ideologie.
Jiří Klabal
Svoboda není možná bez autority, jinak se obrátí v chaos
Český lid si v posledních letech vzácně libuje v tom být permanentně dichotomicky rozdělen na dvě rovnoměrné poloviny. Na dva nesmiřitelné tábory, mezi nimiž neexistuje žádný názorový konsenzus. Od jednoho extrému ke druhému.
Jiří Klabal
Vzpomínka na berbrovské časy
Po říjnovém zadržení místopředsedy Fotbalové asociace ČR Romana Berbra se doslova roztrhl pytel s kauzami a příběhy let dávno minulých, v nichž měl fotbalový boss namočen své dlouhé špinavé prsty.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 94
- Celková karma 9,14
- Průměrná čtenost 972x
jiriklabal@seznam.cz